Nad lesem se ozval dravce vřesk;
nevidět ho tam, leč chvilkou příští
na oběť snad sletí jako blesk,
snad již vraždí, snad již krev se prýští –
oběť umírá... a nač byl toho žití
vznik a bol a skon? zda dost, že dravce sytí?
Přírodo, ty sama víš-li to?
zdaž ti třeba bolu v srdci živém?
třeba ti, že záhy podryto
žití všecko hyne v zmatku divém?
V božském záměru – li v jeho vír nás vrháš,
či snad neplodně boj našich duší zmrháš?
Nadlidská ty moci jediná,
ježto nezvratna jsi pochybenstvím;
přes odboj náš vzdorný účinná
přírodo, jež vládneš veškerenstvím;
plná tajemství, ač blízká, viditelná;
věčná původem a skonem nesmrtelná:
Jsi-li moc, již báje odvěká
snila jsi co lásku všehomíru,
po níž teskní srdce člověka,
byť i stokrát zapřel luznou víru,
jsi-li božská moc – ty nedáš bez úkolu
doznít věčnostmi svatému lidstva bolu.