Jak divně skupeny ty stěny skal! duch horní jeskyni zde uchystal, a stařičký tu klečí poustevník, jenž nábožně se kloní nad zpěvník;
list obrací mu vánku dech, a tiché dumy zpěv starce šumí o všeho žití osudech.
Co pravdy důtklivé as napoví! onť věkem zkoušený strom habrový, jenž kořenem se drží balvanu, půl visí tak, půl leží na stranu,
v mech kolenem se opírá a v listy mlází ne bez nesnází co vetchý čtenář nazírá.
A před ním bažina v mech ukrytá jak slepé zrcadlo mdle prokmitá, v něm dávno svět se přestal vzhlížeti, a stařeček ho zří jen v paměti,
jak býval kdys. I zašeptá mi uvítání a v přemítání svou šumnou řečí mne se ptá:
„Jen pověz, člověče, jak stár je svět? Já div ji dohlédnu v své mládí zpět; já k hrobu již se schyluji, ó hleď! a přec ten svět tak mladým zdá se teď;
kdy hlédnu naň, to není týž, ni roven sobě! vždyť v oné době, kdy já byl mlád byl starcem již.
O tenkrát, kdy mě sklál ten dravčí bol... Rys v boji s medvědem se řítil kol; jak rozléhal se lesem jeho řev, když přemožen se kácel ve svou krev!
Tu ve smrtelné trýzni své pak zaťav němý své drápy v zemi, rval kořeny mé mladistvé...
Tak hrozně naděj svou zřít v podrytu – a nikdo nepodá ti soucitu! Já poznal jsem, že bouř a povětří ni živých ran svou metlou nešetří;
jak vichřice mi trhala ty bolné údy, by z měkké půdy již mroucího mě vyrvala!
Až srdce pohnulo se v kamenu; on k mému přivalil se kořenu, on tíží svou jej k zemi přivíral a bouřlivým mě větrům zastíral;
tak zachován již v mladosti jsem poustevničil a ducha cvičil jen v pokoře a moudrosti.
Já mnoho věřil jsem – a v šedinách teď zřím, že bloudím v snech a vidinách; já skoumal jsem, a teď ó běda mi! svět nerovná se s mými vědami!
Jak právě šel by pozpátku, tak se mi jeví, a moudrosť neví, v jak záhadném to pořádku.
Vše se mnou v odporu; ten starý svět tu kolkolem tak mlád a samý květ; z těl druhů mých již mladý roste les, jen já tu sám a stár a mroucí dnes...
ba kolem mne čas kráčí zpět; krok jeden tvoří, a druhý boří: kým zázrakem by došel v před?!“
Cookies on Poetry Cove