Hle, stromů klenbou modří motýli
a zlaté mušky vletí po chvíli;
leč nikoliv! toť nebes oko třpytné,
jež pokradmu sem v hloubku lesa svitne.
Však les mu záhy průhled zamyká;
co tajného tu asi podniká?
vše kryje tmou a nedí ani slova,
ač přemítá a velký záměr chová.
Zde ale prosnít tichou hodinu
a seznat lesa velkou rodinu,
v ní zdomácnět: pak teprve tu milo,
pak odhalí se tajné jeho dílo.
On odchoval si v kázni otcovské
tu kolem četné syny obrovské;
ty učil žít tak bratrsky a skromně,
že rovni jsou si všichni v rodném domě.
Leč má on dítky věků všelikých:
hle, strůmky drobné v stínu velikých,
ti na mechu si hrají s jahodami
a nevědí, že obry budou sami.
I dcery svoje v stinném náručí
co útlý mrav, co vděky naučí;
zem panenská jen v pokoře a v tichu
smí vzlétnout po slunci jak po ženichu.
A její věno, skvoucí prameny,
má hospodárně stínem zastřeny;
zná v kapradí a v mech je dobře složit
i prškami a rosou vláhou množit.
Z nich strojí hedváb, jehož pěkný jas
zem bude zdobit, až jen přijde čas!
pak zašustí co blankytové stuhy,
jež od lesů jí splynou v jaré luhy.
Tak milokrásně vyjde zdobena,
až se slunéčkem bude snoubena;
les ovine ji nevěstiným věncem
a propustí ji z domu za milencem.
Snad vzdychne si a v čelo milostné
jí vdechne závoj z páry bělostné,
a v loučení až z krajných boru strání
jí zašumí, jí zalká požehnání.