Jaké temno! lesní velikáni
sklenuli se v šerotajnou báni,
v níž se ztrácí tmavé sloupoví;
v zeleni, jež tichým krokům stlána,
mohutná jsou těla pochována –
chrám to smrti, stín to hrobový.
Hrůza velebná mi šepce báj:
tento les, toť starý svatoháj!
Duše otců! vaše-li to vání,
co tak jemně mých se dotklo skrání,
prodlete, ó stíny milostné!
Jaký šum? To vzlétly prchajíce,
neslyší a neznají nás více,
opouštějí vnuky nešťastné;
vlastním otcům již jsme cizími
sourodi nejsme s blahými!
Nejsme stálí, nejsme neproměnni
ani jak to lesů pokolení,
jež svým dědům vzrostlo nad hroby!
kmeny ty v tak věkuvzdorné moci,
v síle své tak velcí jako otci,
jsou, čím byly za své pradoby;
v nich náš dávný duch snad ještě dlí –
ale v nás?! My kmen jsme odpadlý.
Hle, jak po nás kárajíce hledí
starci lesa velební a šedí,
jako staří naši bohové;
s nevolí jak od nás odvráceni
skrývají své bolné povržení,
že tak klesli mladší věkové!
V posvátné tam truchlí výsosti
v šedinách své nesmrtelnosti.