Jsme na prahu lesa v listnatém loubí, svět vidíme v báječném rámku; tak zlatě to kolem prosvítá z doubí – což jdeme snad k zlatému zámku?
Nuž chcete-li cestou mít pohádku, tož počněme srdnatě z počátku a strojme se k zápasu s šablonou a klamem – toť v pohádce zrovna jak v životě samém.
Prv bludný se rytíř na cestu sílí, všech osidel má-li se zmoci; hle, tamo již postřen ubrousek bílý pln lahůdek čarovné moci.
Jen chutě! – leč blíže kdo přikročí tam, zří skalisko bílé, a na něm – ó klam! – jen korálky brusin se u věnci skvějí; to spáchaly víly a teď se nám smějí!
Co šustlo to lesem? jen holoubek divý? či pěšinou z aksamitu snad prchá tam víla, že ševel tak snivý a v zeleni tolik je třpytu?
Jen za ní! Tam zmizela do křoví, tam ztratila střevíček růžový a rozsypala si perlovou šňůrku; jdu blíž – a mám špičky a muchomůrku.
Ó čarovné rejdy! hle co se tam třpytí tak zlatě, v tak vábivé kráse? toť jistě tam poklad ze skály svítí, ač slídovou mincí jen zdá se.
Tam s kyji dva obři ho hlídají, však nechťsi! my proklouznem podtají... Ho, ho! co nás tepe? již chce se jim půtky? Toť střely – však změněny v jedlové šůtky.
Hle! statný tu jelen parohy zdvihá – zda z lovu snad vytrhnem duchy? tam červená liška mlázím se míhá, a zajíc tu napíná sluchy –
cos v houštině švihlo jak z luku šíp; zda dostihl lišky? ba ještě líp, v sněť červené sosny ji proměnil k tomu, a lovce i zvěře jsou pahýly stromů.
Had na cestě zdá se hned kořenem pouhým, však za nohy zrádně nás chytá; a měňavý ještěr s tím ohonem dlouhým co pramen se v kapradí kmitá;
tu stín zase mihne se křídlatý jak netopýr v jetu rozpiatý; tma ruchem a šeptem co bytosť tu živne a s námi si kráčí; jsme v družině divné.
Co’s nad námi šumí jak vodopády, ač vánek jen zvolna se třese; snad pod mořem plujem a pozbudem vlády, nás dále jak vlny to nese;
hle ostrovy zelené nad hloubí! a co máme na stromech za houby, jsou lastury připiaté ku šedé skále – než pozor! my plujem – však po močále!
Tu samotná bříza, štíhlá i sněžná, nám varovně vstupuje v cestu; snad k duchům to zbloudila odvážná kněžna, a začarovali ji z trestu.
Hle chýžka! tam bydlí snad lesní muž, ten cestu nám poví; jen pojďme – nuž?! My trnem, neb mžiknutím z chalupy stvořen je obrovský, divem jen zvrácený kořen.
A dále jen smrky; žádný tu mladý, leč mnohý již mudřec tu lysý a vážně až k zemi s hlavy a s brady jim mechové šediny visí.
Jim pochyby naše se svěřují; jich ruce se ku předu vztahují tak velitelsky, jak v bezpečnou známku, jen tam že dojdeme zlatého zámku.
I jdeme – a věru! tam konec je pouti – vždyť cesta tam východu nemá, tam vzdornou jen skálu zříme se pnouti, toť zavřená brána a němá –
v ní zlatý snad zámek a čarovný svět, leč kdo se tam dostal, již nepřišel zpět – niť přetrhla se mi; kdo konce zas chytí, ať dopoví pohádku o klamu žití.
Cookies on Poetry Cove