Tma v půlnoc tu zraje, les vůči mi stárne,
mdlý ohlas mé kročeje sčítá,
jak s otázkou na rtech to mlčení čárné
kol nepohostinně mě vítá.
Tak hustě ty kmeny kol tísní se davem,
jak zvědavě kdyby se shlukly,
svit ostrý se míhá kdes v úkrytu tmavém,
jak číhavé oko zpod kukly.
Chlad nezhřátý sluncem od stvoření světa
v líc horkou mi skoumavě sáhá,
a v doupěti divém noc tisíciletá
se budí a žasne a váhá.
Pak pozvedá hlavu a promluví zpola:
„Hle člověk! co hledá as u mne?“
Les v úžasu slouchá, šum ozvěny volá,
a na to zas ticho tak dumné.
Co hledá?! Ty tmavá, ty nehybná noci,
snad hledá svůj klid a tvé šero,
snad v moři a v bouři by v klidném tu kotci
chtěl bolestí zaspati stero.
„Co bolesť je lidská?“ noc věčná se diví
a tázavě hledí mi v duši;
ó spatřuje obraz tam pustý a divý,
to zří-li, co člověka smuší.
Však zří to as matně, zrak tmí se jí vrátce,
pak znova se ukládá v stánek.
„A stojí-li za to, co trvá tak krátce,
by rušilo věčný můj spánek?“
Již spí, a ty stromy jak družina strážná
pnou stíny tam hustěji tkané...
Díš krátce?! leč každá tu chvíle tak vážná,
že cítím, jak z věčnosti kane.