Vymaněna z hrází
zavládla tu síla zkázy;
na bojišti vývratu
vichřice se rozpoutala,
přiletěvši ve chvatu
obry lesa v náruč jala,
tiskla je svou vášní smrtící,
vyrvala je zemi úpící
vírem svého reje;
teď tak strašlivý tu hřbitov zeje,
jak by obrazem byl lidstva děje.
V smrti nepamětné
padly kmeny bezpočetné;
na prostoře nezměněné
rozbité jen strmí trupy,
ale nad vše příšerné
zjevení se samo kupí:
nad kleslými pod oblohu výš
z říše smrti ve života říš
v duchovitém kůru
mrtvých králů dav se věží vzhůru,
větvemi spiat v pyramidy stvůru.
V pomník vratký sobě
trůní na svém vlastním hrobě;
samovládci, zvoucí zpět
pych a moc své minulosti!
užaslý tu vidí hled
arcidílo nemožnosti.
Jeden z nich tak prudce převrácen,
kořenem že vzhůru převrácen;
vzdorně však a silně
v druhů větvích zavěsil se pilně,
na hlavě tak stojí neomylně.
Přec, vy lesa páni,
nic vás pásu neuchrání,
marno jemu vzdorovat!
nechť vám ještě v poušti lesní
hrůzou možno panovat,
neb i pádem svým jste děsni!
Nechť vás nikdo nechce pokácet,
vaší tíhou zdrcen krvácet,
čas nechť vámi nehne;
však až podruhé vás bouře šlehne,
padnete, jak první z vás jen lehne!