Vcházím ve pralesa svatou říš;
svobodná to obec velikánů,
v nížto není robů, není pánů,
ale králem každý zrozen již;
živé koruny jim zdobí hlavy –
velikosť svůj háv tu nosí pravý,
jenž jí přírodou dán v pravěku;
proč tak bolno tu a cize člověku?
Upomíná žal jej hrozebný,
že mu příroda též růsti dala
v obec velkou, a čím v té se stala
jeho velikosť?! – Háv velebný
podlosť líčená jí šije trhá,
v něj se šatíc, hrou jej nectnou mrhá,
světa smích a kletby pudí naň,
tak že šlechetná se výsosť hanbí zaň.
Jsi, ó velikosti svržená,
hájem na vždy zloupeným a mroucím,
nevypučí žádným jarem skvoucím
tobě korun zdoba vznešená?
Přioděj svým knížecím se hávem,
nepohrdni božským k němu právem,
nevzdej ho, kam přešlo loupeží;
vztyč se v pravou výš – a svět ti náleží.