V ráj nejkraššího údolí
zří troska z hájů objetí;
hrad byl to sličný v dávnověku –
již není o něm pamětí;
jsou pohřbeny jak poklady,
jež zakopány leží tam;
jsouť noční zjevy hradu slávou
a jeho ději – báj i klam.
Tak vážně s výše spanilé
zří troska k vlasti hranicím,
jak známka v staré knize věků
na místě k srdci mluvícím;
a nechť i známkou kvítko jest,
jež vůní ještě prodchnuto,
přec kdo a kdy je v knihu vložil,
to dávno zapomenuto.
Leč příhoda kol ssutiny
tě kárá jemným úsměvem
a přemáhá bol zadumání
své klidné krásy výlevem.
„Což zapomněl’s, ó nevděčný,
či nemáš srdce k pojmutí,
jak velký dar jsem tobě dala,
dadouc ti zapomenutí?!“