Dohřměl jásot, ztichly fanfáry, věnců prosty trčí stožáry nad zástupů vlnícím se mořem. Spásný div byl včera zaslíben,
svátek minul, nastal všední den se svým starým klopotem a hořem. Přívalem jdou zvěsti Jobovy, a jak zatopené ostrovy
bortí se nám pod kročeji břehy, zem se drolí přes noc do rána, pídi po pídi nám trhána! Již nás bičují vln dravých šlehy.
Z chmur co chvíle zašklebí se blesk. „Cha-cha-cha!“ se řehtá hromu třesk, buran výsměchem jak zpitý ječí. Sůva skuhrá s blízké mohyly:
„Snem jste holou pravdu přesnili, přejásali jste své nebezpečí!“ Mlč, ty sůvo, ptačí strašidlo! Stvůro, již k nám peklo vykydlo!
Pochybnosti, jež nám srdce rdousíš! Zla i zkázy pustá hadačko, proti sladké víře rouhačko, na lup sváteční si zoban brousíš?
V slunci slepá, po tmě vidoucí, poulíš oči v taje budoucí, – co tam vidíš v temnu záhad jejich? Zraky tvé-li oslňuje zář,
nebo v tmách čtou starý slabikář o hrozných a zkázných Fata rejích? Houkáš-li nám věštbu neblahou, nuž, ta buď nám zdravou výstrahou!
Rázně vztyčíme se probuzeni ze chvil opojných a ze slávy; vykasáme sobě rukávy zmladlou silou k tuhé práci denní.
Udeřily do nás hrozby ty; zříme hráze své kol rozbity, cítíme však ztvrdlé svoje svaly; navalíme balvan k balvanu,
stmelíme svým břehům ochranu z hlubin moře vyzděnými valy. Neb co dravé moře uchvátí, nikdy ze dna samo nevrátí;
v zápol s mořem napněm všecku sílu Stráže bdí; jen huč si, příboji! Jsme tu v zástěrách a s nástroji, po svátku je k práci den; ej, k dílu!
Cookies on Poetry Cove