Dvé let, co jásot zavlál českým vzduchem, že unikli jsme mrzkým řetězům! Ples náš hřměl jedním hlasem, jedním duchem vstříc geniům a rekům – vítězům,
když svobodu svou vítal národ svorný, slit v kovový štít lví a v tábor nerozborný. Dnes chmurněji... Ta svoboda tak mladá – a již má rýhy strasti na čele!
Hle, jarý strom, a již mu listí padá, jak chladná jeseň když ho nastele, a s větví lípy odervány vlají ty její listy, jež se srdcím podobají.
Dvé let, co padlo násilí, jež ve dví nám rodnou zemi chtělo roztrhat... dnes, národe, ti z těla živé ledví i srdce vlastní syn chce promrhat,
jsa sveden zámeznými parricidy, chce zapříti svůj rod a národ rváti v třídy. Slep důvěrou v lež bludověry cizí, že k smíru vede lidstvo nových dob,
kde nebude než spravedlivost ryzí a po národních záštích ani stop, hluch k pravdě jest, že ti, kdož tak se chlubí, vše, co jest plemen jiných, záštím dravě hubí.
Snět odpadá-li s národního kmene, svých plodů aby jemu nenosil, neb vlky-li mu bují od kořene a vyssávají mízu jeho sil:
kmen zůstaň sobě kmenem, národ celkem, i rosťte oba k výši v poslání svém velkém! Ne, neskloň, národe, se v zoři rudé těm šalbám beznárodních proroctví!
Co potlačuje národnost, to bude vždy nejotročtějším všech otroctví a barbarstvím, že černějšího není, neb zmrzačuje ducha celých pokolení.
Ne, nikdy neustoupíš, rode český, zpod praporu, jenž věkům znamená, žes národem! A nikdy s dějin desky ni zášť, ni blud, ni zvůle vzbouřená –
nechť drásá nebo líže, lže či bode – tvé značky nevyhladí, věrný, český rode! A hvězd-li ptáš se, zdalis blíže cíle, když hrozí rudý Mars i Hladolet,
a zvíš, že došels o krásné jen chvíle vpřed k metě, ale nazpět o sto let, a znova v těch, kdo zchladli bez účasti, zas křísit z mrtvých musíš lásku k vlasti:
Jen vzhůru srdcem! Neklesejž ti víra! Z nás každý rozpal nadšením svou hruď, vzplaň srdcem v buditele, v bohatýra a lásce k vlasti apoštolem buď!
Ať povel, zákon, skutek, slovo přímé všem hlásá: V znamení té lásky zvítězíme! Ať utuží se vůle v nás co skála a zcelí národ! Dob ni věků svod
ni padesátá internacionála si nesmí podmanit náš český rod! Dvé let, co svobodě jsme hlédli v líce – patř, národe náš, v její tvář let na tisíce!
Cookies on Poetry Cove