Hu! Strachomorna! Ne jak na divadle; v snu straší hůře! Zpustlý ční tu les, kde hnilobou mdle svítí kmeny padlé a kostry jiných pnou se do nebes,
s nichž visí kalná, slizká chamraď chmur, a černý vzduch se hemží rejem nočních můr. Hle, z tůní bahna štětky sítin trčí jak utopenců vlasy ježivé;
kde houšť, tam hladové se zvíře krčí a prašivky buď chroupá červivé, neb chňapá ohnivé si ropuchy, jež skočmo kvapí skrýt se v pýr a v lopuchy.
Tu nevíš, co je balvan, co kus mlhy, co křivý snět, co zakroucený had; vos hejno jiskří, kořist pro zob vlhy; strach, smrt a zkáza hrozí odevšad;
z tmy vyniká tu skuhrot, onde vřesk, tu dravčích zubů škleb, tu žhoucích očí blesk. Co chvíle skrápá s větví smůla lepká, jak hnáty leží holá dřeva kol;
tu hrouda kulatá jak lidská lebka se valí svážně kamsi v temný dol; slyš! jak by na vlka kdes štěkal vlk; ten, který hlad má, vyje; který žere, zmlk’.
A v Strachomorně skrytá trčí skála. Kdo bez bázně až k ní se probíjel, smí zaklepat. Toť pekel filiála, kde audience dává Samiel,
ten Satanášův zemský zástupce, své věci znalý mistr, chytrák na hlupce. Sem cesta nevede, jen vývrat lysý; kde strom zbyl, pod ním kostí hromádka,
a s větve zdrhlá rozsocha mu visí jak větrem klátící se oprátka. Kol žádný cestník, mezník, nikde nic! Směr k Strachomorně jde jak alej šibenic.
Dvé chodců temnem kráčí po bezcestí, Jest jarní, Filipojakubská noc, čas pravý jít si lovit z pekla štěstí, neb kouzlo dnes má největší svou moc.
Děj se co děj, dnes Kubík s Filipem jdou, jeden s myslí prostou, druhý s důvtipem. Jsou u skály. Má Kubík duši malou, menší než ve lví jámě Daniel;
však Filip tluče pěstí neurvalou i houká si: „Jest doma Samiel?“ Tu odmyká se branka před smělci, a Samiel se ptá: „Co chcete, vetřelci?“
I vece Filip: „Chceme šťastnou trefu, ne pro zbraň sečnou, ale pro střelnou, a proto jdeme k odbornému chefu, jenž vládne nad municí pekelnou.
Vždyť při závodech do terče kdo střelí, má dostat hodnost, řád a velkostatek celý.“ „Vím, vím to,“ Samiel dí blahovolně, „však vy jste dva, a cena jedna jest!“
Tu Filip zas: „My podnikáme spolně a na dvě půlky chceme, na mou čest, se dělit! Velký bude sázky vklad – a výhra velká! Dost je toho pro dva snad!“
Čert kývl. „Dobrá! – Jako trefí domů vždy do své dírky mladé ještěrče, tak uliji vám kulku k cíli tomu, by trefila vždy přímo do terče.
Však než ji uškvařím, dřív odměnou mi duše upište svou krví červenou?“ Čert podal mu list s úpisem a péro. „Zde smlouva. Krví podepište ji!“
Tu zvolal Filip: „Vivat, kariéro!“ a pérem škrábl Kubu rychleji než „jedna, dvě“. Tím pérem krvavým list podepsal pak jménem Kubovým.
Ne sám, neb Kubovi jen ruku vedl! Ten třásl se a zuby drkotal. „To stačí,“ řekl Filip, na zem sedl a smál se – však i čert se chychotal.
„Svou smlouvu máš! Teď začni, Samieli! My bychom rádi již tu kuličku svou měli.“ „Hned!“ svolil Samiel. Tu otevřela se země sopečnému výkypu,
v nějž výheň blesků s krupobitím sjela, i jektal po zkušeném Filipu též Kubík obrácený otčenáš, jak velel Samiel co místosatanáš.
A v kotli vřelo to, až var se přelil. Co seškvařeno v kulce, kdož to ví? Však přímo do terče tím Filip střelil; byl z něho chlapík, velmož hotový.
A hlupce Kubu když si čerti vzali, zdráv zbyl tu Filip, čertům v lup už dávno zralý. Tak dělívá se na půl šachr světa: dal Kuba krev, má čerta za podíl;
zisk ale šibal do své kapsy smetá! Čert počká naň, však stihne též svůj cíl, neb lotři propadnou mu malí, velcí. – Toť morálka má ze snu o tom čarostřelci.
Cookies on Poetry Cove