Písně u jezera. (III.)

Tu zarostlá jsou na břehu dvě vesla pohozená, a tiše v středu jezera tkví loďka opuštěná.

Ni vlny ani vánku dech jí k břehu nezavěje – já o veslo se opírám a čekám bez naděje.

Jen k ní se pne můj teskný hled – mně jest, že prázdna není, že dřímá v ní, co blaha vím, a čeká na vzbuzení –

A jenom bouř a divý proud ten zázrak mohou svésti, by k srdci mému přistálo – byť ztroskotáno – štěstí!