Zpěv dívčí mezi ptačím
zní z ozvěnného lesa,
on vzruchem ještě sladším
než drozdů nápěv plesá.
On sladkých zvuků ladem
a prostým slovem pěje,
co v toužném srdci mladém
se zázračného děje.
Tak jemně v lesa vání
tam děví píseň vplývá,
až mním, že bez ustání
tam ode dávna zpívá.
Až zdá se, že to pění
sem náleží tak právě,
jak pěnic švitoření
a trylek cvrčka v trávě.
Jak praskot s korun buků
a ševel sítin s vánky,
jak žezulčino „kuku”
a klokot ze studánky.
Až mním, ta píseň kdesi
že hnízdečko má v stínu,
jak hrdlička, jež v lesy
z bříz volá do modřínů.
Žeť tak tu povědoma,
jak slunce v snětů síti,
žeť jakživa tu doma
a vždy tu musí zníti.
V tom ustala v půl slova,
v půl sladké melodie.
Což jásot její znova
se lesem nerozlije?
Co přervalo ji maní?
Proč mlčí již tak dlouze?
Já toužně čekám na ni
a ptáčky slyším pouze.
A ptáček jasnohlasý
mi odpovídá v písni:
Vím, jaká pečeť asi
ta zpěvná ústa tísní.
Vím, proč tak oněměly
rty dívčí v prostřed pění:
je uzamknul ret vřelý,
je stisklo políbení.
Když srdce k srdci sletí,
pak umlká a slyší
zpěv andělů jen pěti
tou sladkou němou tiší.