Hoj, mraky, ptactvo divoké,
kam letíte tak bouřlivě,
že sotva stačí vaše stíny,
jež tmavě pnou se po nivě?
Že nestačím si pomyslit,
proč táhnete až ke horám,
ni co vás rychle za ně vábí
až ku cizím tam prostorám.
Ó kdyby mrakem jako vy
se mohlo stát mé myšlení
a mohlo létat světa konce
svou perutí, tou havraní:
na horách českých v letu svém
by musilo se zastavit
a duhoskvoucím pousmáním
i v pláči svém je pozdravit.