Zabujel jesenní vítr a svistí,
kývaje hlavami štěpů;
bázlivě šepotá schnoucí jich listí
za jeho svižných rázů a tepů.
Šumno a skočno tam ve stromořadí;
vítr mi připjal svá křídla,
mává mi pláštěm a cuchá i hladí
vlas můj i stromů temena zřídlá.
A jak jim protřásá koruny chvělé,
na klobouk něco mi ťuká,
v plece mi klepá i v trávu se stele,
v cestu se koulí, pod kroky puká.
Padejte, padánky začervenalé!
Sypte se, není vás škoda!
Zdáte se, nejste však pravé a zralé,
pod líčkem pyšným červík vás hlodá.
Vítr jak soudce, jenž úchvatnou řečí
otřásá svědomím zloby,
proniká stromy a pád váš mu svědčí,
že jste jen chabé, líčené hroby.
Dolů, jen dolů, jak v tance ty chvatné
čiperný vítr vám hude!
Dolů, co nezdravé, klamné a špatné,
ať jen, co ryzí, nahoře zbude.
Tvrdé a hořké, však pevné to ještě,
zdravou co silou tam kyne!
Padánky, pršte jen mihotem deště!
Předčasná pýcha větříkem hyne!
Dolů, co nezdolá v čilejším hnutí,
nechť to má lžibarvu růží!
Mocný duch času i vás dolů nutí,
padánky zásad, – chabí jich muži.