ORLICE.

Kde pestré křídlo moravského štítu mez českou stíní orličími péry, dvé orlích mláďat v rozletu se skví tu, dvou slavných orlic bujaré jsou dcery,

i letí, vyslány k nám od východu jak šípy slunce, paprsky to v proudu, jak třpytné pásky slovanského rodu, jak slzy Slezska spadlé v českou hroudu, –

i letí, vlají v zemi černolesou kol hor a trosek, plných dum a bájí; hoj! na perutích jméno své si nesou; toť Orlice, jež plynou v českém ráji.

Dvě blíženky to bystře okřídlené a stejné krásy, nechať jedna tichá a druhá divoká se šumně žene i vzdorně bouří, kdež jen sestra vzdychá.

Dvě paže jsou to v jednu náruč spjaté kol drahé šíje domoviny zlaté, jež jedno srdce tlukoucí a hravé ji tisknou na hruď, zemi usmívavé,

a z démantů i perel šňůru dvojí kol hrdla v jeden lesklý šperk jí točí a v takou spanilost ji pyšně strojí, až nemohou s ní samy spustit očí,

tak jako ty, ó poutníče ty dumný, jenž kouzelnou jsa písní Orlic veden, kamkoli zrak tvůj rozletí se zkumný, zříš tisíc obrazů – a půvab jeden!

Ne, nelze zapomenout nikdy více, vás, bílé skály v břečťanových věncích, vás, hrady, které v spánku šeptajíce zvěsť divou sníte o svých proslavencích,

vás, černé hvozdy, v nichž to šumí plaše, jak prchala by nejtemnějším stínem tam vyděděná, stará božstva naše, vás, obři znamenaní hromoklínem,

Potštýnské lípy, bohyně vy samy! vás, v hájích tajůplné mohyl zbytky, vás, věčně rosné páry nad nivami a města slunná jako bílé kytky!

Co vzpomínek tu sprchá s horské výše jak paprskový odraz tisícerý! co kmitá jich jak duholesklé nitky v rum rozvalin a v lišejník jich šerý!

Co v pole zlatá krví se jich píše a v zemi vlhkou vtíná spár svůj břitký! Již umlkly v těch lesů nočním stínu kdys Českých Bratří mučednické písně,

již rozpadla se hrobka Žerotínů, a starou velkosť změna smetla přísně, – řad příšer, jenž se z Bílé hory vleče, až od Prahy sem v dálavu se chmuří:

Kdež panstvo české, jeho štíty meče? V prach ztratilo svou pyšnou hlavu tuří, – a kronika jen krvavá tu zbyla! Však na rumišti popleněných dějů,

v těch pustých sledech vše ničících rejů se nesmrtelnosť slavně zaručila nám, příštím národa, jenž hynul skonem! Tam hleď, kde před modravým lesním sklonem

sám v dálku štíhlý obelisk se bělá! Toť po pohromách strašných sláva celá i síla naše, – všecko, co nám zbylo, – neb kmen byl skácen Božích bojovníků,

a šťavné jádro zloupeného dříku jen v jedinou se haluz obrodilo: muž jeden všecku velkosť českou zdědil, duch velikán, – ó Komenský!

– Skloň čelo a líbej stín, jejž tento pomník metá: zde dumal on o labyrintu světa, zde srdce největší se o nás chvělo!

Blíž vane k nám ten duch a dojemněji než sama jména Jiří, Karla, Žižky, jež zvukem vítězným kol z trosek znějí, kde lupič krev svých obětí byl cedil...

Ó slávo předků! tak tě oškubaly jich děti, jako pýří pampelišky! Kde tvému světci zasvěceny zvony, i jméno Husovo z nich vyleptaly,

a jinde sáhly za hrobovou clonu, ba spřerážely kamenné tam desky kam složen popel Žižkův, klénot český, vzat první schránce nad Orlice cílem

v tom hrdém královnině městě bílém, jež pne ji k Labi skvostem ladné spony! I neostřáhly pohraničné stezky, té brány v srdce Orličného ráje,

kde odjakživa chtivá pruská láje se vplazívala na nás přes pomezí... Ach! cizota i nepřátelství zkázné jak ostří sekery v pni českém vězí,

a vytrhnout je – není ruky rázné! Však daly jste, vy Orlice! svým dětem též nadšenců již, buditelů řady, dob krasších tvůrce, kteří novým květem

zas obsypali zpustlé české sady; zde Balbín žil – a dědici mu vznikli, i písně vzkříšení tu zazvučely! Ó kéž by jen tu tvrdší hlasy křikly

a peruť svitla nad zleklými čely jak svěží zamávnutí dobré zbraně! Ó dejte, Orlice! nám ku ochraně, ó dejte z bystrých vln svých křest nám blažší,

křest junácký, jenž línou krev nám zpění – ó dejte mladých orlů pokolení té zemi naší, – ať jest věčně naší!!