Ať odpor jako skála,
ať zášť jak jehly hrot:
proč půtky bych se bála?
Jdu jistě za svou metou,
a pevný chod
ni střely nepopletou.
Ať nůž mi v oči blýská,
ať kámen míří v týl:
strach ve mně nezastýská!
Boj v cestě neděsí mě,
zřím jen svůj cíl,
jdu vesele a přímě.
A jestli úder který
mě na krev stihne přec,
i druhý, třetí, sterý:
vy všecky tuhé rány
za svatou věc,
aj, buďte požehnány!
Však nebude to marně,
že ráda trpím vás:
vy zmlazujete švarně
mou jarosť víc než pocel!
Mně každý ráz
kov duše tuží v ocel.
Ba vždyť vás v rozohnění
též hbitě vracívám;
vím, že to darmo není,
a vím, zač silou paže
vás rozsívám,
že pravda tak mi káže.
Tož buďte požehnány,
vy pravdy ochraně
i škůdcům dané rány!
Nuž dopadejte přímo;
jen obranně –
a žádná nejdi mimo!