Pojď, zaleťme si k pozemskému ráji, v stín sladkoplodých palem, pojď na východ, můj druhu, v zemi bájí, kam toužíváme s žalem.
V říš milosrdných reků, moudrých králů a poustevníků svatých, v kraj pěvců, pějících jen pravdy chválu, lží prostou klamně zlatých.
Pojď v domov soudců božsky pronikavých a věštců víry plných, v kraj lásky k smrti věrné, přátel pravých i soků spravedlných.
Pojď, vmysleme se v báječné ty tvory! žil král tam velkoduchý, sto let byl starý, tíhou věku chorý a teskné cítil tuchy.
Ten zavolal si mudrce, jejž zlatem byl povždy obsypával, i děl: „Kdys chvíle strom snad zvrátí chvatem, jenž věkům odolával.
I mne i tebe, vše, co nám tu milo, co nejdražšího známe, všech našich nadějí co skálou bylo, čas jako třtinu zláme.
Nám dali bohové vlasť požehnanou, a mír ji blažil věky! Zdaž obhájí však zemi bezobrannou lid šlechetný a měkký?
Zda strpí závisť, že ta země živí tak ctné a šťastné syny? A nevtrhne-li soused bojechtivý v ráj naší domoviny?
Vím, vzplane zápol s výbojnými vrahy! Ó kterak skončí asi? Lid učils povždy – uč ten národ drahý, co v budoucnu jej spasí!
Moc králů míjí! Lid mi nelze vésti. vstříc době nebezpečné; jen duchům dáno nesmrtelně kvésti a konať dílo věčné.
Ty mysliteli velký, duchů králi! Zvaž, co tvá moudrosť chová, a v mramor věčný, z tvrdé vzatý skály, vryj věčné pravdy slova.
Té pravdy, která lidstvu po vší zemi jest nejblažší a spasná, jíž nelze nezvítěziť nad myslemi, žeť jako slunce jasná!
Vpiš pravdu takou, která slabé vzmuží a silné skrotí jemně, jež vášně smíří, soky láskou sdruží, ráj stvoří z širé země.
Zvěsť pravdy, která vzpřímí mužné šíje, že neskloní se v robství, a v prsou nepřátelských potře zmije, jež soptí hnusem sobství.
Ať všichni duchem volni, srdcem čisti se o slasť žití dělí, ne jako dravec lpící na kořisti, z níž ssaje, zkrvavělý!
Ať zvířeckosť se mocným studem zděsí té pravdy zlatých žárů, a z lidských srdcí prchnou zášti běsi i démonové sváru.
Ať směle prsa vznešených i skrovných se v blahé vzedmou pýše, že vlasť jest obcí bratrů sobě rovných a hodných lidské výše!
Skvost nejlepší, jejž duch tvůj přemítavý si dobyl v žití celém, ať zvelebí kdys jedince i davy – směs otroků a šelem!
Ó najdi slova hromová i slunná, ó slova čarodějná, ať svítí spásou zlatá jejich runa v tmu zbloudilého hejna!
Ať moudrosť jednou pravdou přesvědčivou své zlaté jádro zjeví, ať blaze tomu, kdo ji pojme živou, a běda, kdo jí neví!
Tu pravdu pak, jež duchy zvedne k výši a nedá lidstvu klesať, jak odkaz lidu svému v srdce vpíši, věz, dám ji v kámen vtesat.
Věz, v mramor zlatem ryzím vykládanou – to zlatem cti a vděku – tak dám ji vsadiť nad chrámovou branou; ať mluví k srdci věků!“
I stál tu mudrc se skloněnou hlavou, již velká hnětla tíha; zdaž chová pravdu takou pronikavou dnů jeho zašlých kniha?
Zda všecko myšlení a zpytování se dotoužilo plodu, jenž pravé blaho, pravé požehnání by lidskému dal rodu?
Či všecko mudrctví, ves um je lichý a nemá spasné moci? Tak hloubaje šel v příbytek svůj tichý a pátral dnem i nocí.
Tu před balvanem mramorovým stával, kde s dlátem rytec čekal; již unášel jej vřelé pravdy nával, zas mrazný klam jej lekal.
Kde nalézť pravdu velmocnou a silnou, ó která jest to, která, jíž dáno kouzlo, v spásu neomylnou vésť pokolení sterá?
A když tak váhal, toužně přemítaje, jak zjasniť pochyb stíny, zřel, jak si mladý rytec při tom hraje a cosi robí z hlíny.
Chtěl člověku to zhnísti ku podobě a tím se pachtil v potu. Jen maně mudrc toho všiml sobě – i zašel na samotu.
Chtěl v moře pravdy ke dnu vhroužiť duši; spěl proto v lesy husté, kde lidský rej ho z dumy nevyruší, a bydlel v sluji pusté.
Až teprv sníh když zavál ztuhlou půdu, zpět přišel ze své skrýše; zrak vpadlý měl a zvetšelých byl údů jak přízrak z mrtvých říše.
On nenalezl pravdy! Ze všech trudů jen pochybnosť si nesl! Rván divým spárem zoufalství a studu v prach na svém prahu sklesl.
A hle, tu ztrnul, novou zděšen ranou! Neb králův mramor bílý byl zmařen! Postavu veň vytesanou jun uhlazoval s pílí.
Ten uhnětený, malý člověk z hlíny byl prvým, chabým vzorem; teď rány dláta hřmí jak hromoklíny, teď obr jest jich tvorem.
A pod hochovou tvůrčí rukou smělou, hle, mramor živým zdá se! Tu stojí člověk s výsostí svou celou a v plné lidské kráse!
Hoch spatřil kmeta; kleknuv, strachem zbledl a vyznával svou vinu; však mudrc v náručí jej k srdci zvedl a zvolal vroucně: „Synu!
Proč z umné ruky tvé ti dláto skleslo? Mníš, žes můj mramor zkazil? Tys našel vytoužené, zlaté heslo, tys pravdu přiobrazil!
Buď člověkem! Toť moudrosť, v níž je spása! Buď člověkem! zde vpíši. Buď člověkem! ať mramor věčný hlásá stům národův a říší.
Vždy lidstvo nad roby a nad divochy zvěsť pošlechtí jen tato!“ I vepsal mudrc na podstavek sochy dvou slov těch věčné zlato.-
To událo se v pohádkovém luhu, kde zlatý východ září. Pojď, nesme v západ o tom zvěsť, můj druhu, kde národy se sváří.
Ó buďte lidmi! Heslo prostoduché a vymyšlené v ráji! Či zařve záští, dravou vášní hluché, že lidskosť je jen bájí?!
Cookies on Poetry Cove