Postup mi vstříc, ó nový zjeve žití,
svou pravici mně podej, budoucnosti!
nuž duj, myšlének nových vlnobití,
ó zahřměte zas, nové události!
nejbližší den – bolestí nová číše –
se v mraku vznáší lidstvu nad hlavou,
kol stíny na obzor co hrozby dýše,
však světlo přec tam vzejde s oslavou!
Bouř ještě přemnohá ať prorve nebe,
než víru nebeskou mi s výše sklátí,
že uzřím, obejmu a zlíbám tebe,
ó svobodo! ty božská lidstva máti.
Či onen srdcí chvat, ten zápal němý
mně nevěstí již věků poledne?
přitulte sluch ku zkrvavené zemi:
což neslyšíte trub soudného dne?
Ač ještě všemocná jest robství kletba,
kdy děsné jizvy v prsa lidu orá;
v těch jizvách jará již se rodí setba,
neb zavívá k nim zlaté símě s hora.
A písmo dějin zrcadlí ji ryze,
chmur hrozebných se trhá záslona;
hle! listy poslední obraťte v knize –
není na každém psán pád tyrana?