Jen stále v srdci, na rtech jméno svaté –
ó jméno Vlasti mějme s horoucností!
Té naší lásky vroucí, přebohaté
k ní nikdy nebylo a není dosti!
Vždy více dala nám, než kdo jí vrátil!
I děti ztracené svou něhou chrání,
jest věrna, nechať syn jí víru zvrátil,
když klnul jí, má proň jen požehnání.
Odpouští bratřím, již ji zaprodali,
všem otvírá svou náruč ku smíření!
Ó klekněme! ať zrak nám slza kalí!
V nás nikdy, nikdy dost k ní lásky není!
A kdyby za ni krev svou prolil v boji
a na hranici spálit spěl své kosti,
ó kdo smí hrdě vznésti hlavu svoji,
kdo říci: Matko! učinil jsem dosti!?
A kdo by věřil, že již dostál cele
k ní svojí slastné, horující tužbě,
že dost již v náruči jí okřál vřelé,
dost blaha poznal v její svaté službě?
Kdo dost již cítil, jakou rozkoš sladkou
zdroj nehynoucí lásky její line?
Ó věz, jak Vlasť tvá umí býti matkou,
když dítě vyvolené k srdci vine!
Ó spějme k ní a nesme duše vzňaté
jí každým dechem v oběť oddanosti!
Vždyť v nás té lásky k matce, k Vlasti svaté
až posledním jen dechem bude dosti.