Oblakoplavců sourodák,
svobody syn jak zpěvný pták
básník je ve své zvůli;
oheň a záři Helia
přijímá křídlem genia,
v zpěvech ji srší k důli.
Nesmí mu velet všední dav:
„To, po čem prahnem, písní slav,
pěj, v čem se kochá množství!“
Básníkův kraj – to vesmír jest,
země i ráj i říše hvězd,
život i sen i božství.
Jen co ti v srdci plá, to pěj,
perly nám z vlastní hrudi lej,
vynořené jí z hlubin,
démanty duhou hrající
ze slzí tvých se rodící,
krvavý ran tvých rubín!
Nemůže pěvcův majestát
víc nežli v pravdě sebe dát;
vyššího kouzla není.
To chceme znáti, co v něm vře,
když srdce své nám otevře
v nejhlubším roznícení.
Trnem však sladkým úžasem,
když duše jeho ohlasem
odpoví duši naší,
když jeho srdce, zpěvný chrám,
uctívá svátost, jež i nám
nade vše též je dražší.
Plane-li vroucí jeho cit
pro naši zemi, pro náš lid,
pro naši slast i muku;
nám že je srdcem nejbližší,
když srdce naše uslyší
v strun jeho družném zvuku.
Nikomu nebuď na podiv,
k pěvci že lnem, jenž pěl co živ
národu i své zemi!
Nádherný zjev, byť věštecký,
k národu chladný, sobecký
žeť srdci lidu němý.
Radostně smíme říci přec,
náš že jest věrný onen žrec,
k němu že jdem jak domů!
Bardům, však, cizím v srdci nám,
tíhnoucím k dálným končinám,
říci jen: tak jest tomu.