NÁRAMEK.

„V Národním divadle ztratil se náramek“, zvěstoval pestrý kdys v novinách záznamek ztracených věcí a tretů. Zpráva se roznesla v letu;

hádáno, že to byl nádherný skvost, ba že jej ztratila subreta vnadná, na scéně operní sensační host; hledáno, práce však nebyla snadná.

Šeptalo, mluvilo se, ba i četlo o jakéms královském daru prý drahém, o perlách, brillantech bájeno šmahem, tak až i mně se to do hlavy vpletlo.

Náramek sice mě zajímal málo; o ztrátách v divadle však se mi zdálo rarachem ztropených, zapeklitých, vážných i četných a rozmanitých,

jak by jich mělo být na miliony. Ozdůbky, tak zvané „kotiliony“, parádní cenné, – co dřív s nimi povyku! – někam se poděly, zmizely ve mžiku.

Jakéhos velmože, barona Görtze, ztráta též diváky stihla i herce; ztratil se v divadle! Takový pán! Zmizel, jak spolk’ by jej leviatán.

Kdyby to byli jen dobrodruzi, vrabci jen bez hnízda na haluzi! Když se však v divadle jenerál ztratí, třebas byl bez vojska, ach, milí zlatí,

křiklavá věc je to! Ale co říci, když světa pán, světu rozkazující, v županu, v domácím bezpečí ztratí se? Poprask to největší! –

Nějaký státník, jak v čarovné roušce, zmizel též, ušel snad státnické zkoušce, v níž by as propadli státníci mnozí... Vše to se ztratilo; kam, vědí bozi.

V snu jsem ty ztracené na scéně zřela, stín s nimi – Bozděcha Emanuela! Též se nám ztratil, a nebylo stop k tajemství, v němž našel úkryt či hrob.

S hlubokým zachvěním vzpomínky tragické táži se, dojata, mátohy nadlidské: „Promluv, ó stíne, kde po dlouhé roky nám jsi se skrýval? Kam znikly tvé kroky?

Zmizels jak Tulka kdys na vždy nám v taji? Či kdesi v dalekém, krásnějším kraji pod nebem zářivějším došels klidu ku přástvě básnických snů svých a vidů?

Neb sražen osudem, v trýzni a hoři zdaž jako Knüpfer se pohrobils v moři?“ Bozděchův stín při mých slovech se ztrácel; z temna zaň odpovědí jen mi splácel

hrobový hlas v tiše lítostném hnutí: „Zmizel jsem do moře zapomenutí.“