Buď vítán, šerý skalný velikáne,
jenž stavíš vlny v bouřném záchvatu!
myšlénky své co příboj rozpoutané
jdu zkojit ve tvou vážnou samotu.
Tvůj věčný klid jak z jiných světů zírá
v dol, kde své reje změna provádí;
tvá příkrá výš, jenž nebes obzor svírá,
ta nelahodí – avšak nesvádí.
Nechť zuří mráz neb země skví se květem –
nepohne to tvou hrudí kamennou;
ty mlčíš, leč kdy bouř otřásá světem,
pak hřímáš s nebem hlasnou ozvěnou.
Co chmura pravěká se tmíš, na tváři
paměti děsné se ti obrazí;
leč na tobě-li zlatý úsměv září,
pak neklameš – pak slunce vychází!