NADĚJI.

Vše slaví tebe, nejluznější vílu, jež – mezi pozemšťany domovem – v jich klopot ráno vstává s nimi k dílu a noci s nimi prosní pod krovem.

Tak lidská vřelosť je v tvé božské kráse, ó naděje, ty dcero Edenu, že bytosť tvá – vzduch nebes – tělem zdá se a jeví tě jak zemsky zrozenu.

Jak máť i otec milují své robě, krev ze své krve, duši příbuznou, tak lidé milují tě, věří tobě a laskají tě něhou líbeznou.

I nevědí, že z červánků jsi tkána, že z mlhy ruka jest, již podáváš, tvůj úsměv z jasu májového rána – a z věčných záhad zrak tvůj žhoucí v nás.

Vždy přítomna v tom trudném lidském ruchu a všude první v našem dychtění – kdo věřil by, žes útlé dítě duchů, žes pouhý paprsek, žes vidění?

S tak prostou tváří, jako sestra lidí, již u kolébky stáváš zpívajíc; hoch clonou prvních slz tě maně vidí, a šťastný úsměv jasní jeho líc.

Ty družně na podušku k dívčí hlavě svou tulíš tvář a šeptáš v její sen, – a duhami, jež rozjařuješ hravě, mrak prvních žalů lásky promísen.

Vzdech mužův slyšíš; na zpocené čelo mu náhle tiskneš celující ret, – a hrudi, v níž se tisíc útrap chvělo, jest volno, jak by proměnil se svět.

On zná tě již, jej stokrát oklamalas, – a vždy tím sladším klam tvůj zas mu jest, ó naděje, jež útěchu mu dalas a sílu, břímě žití dále nést.

Ty tisíckrát jsi v jednom srdci spasnou, a srdcí stotisíce spasilas, i poslední kdy jiskérky již hasnou, vždy žití krb ty rozehříváš zas.

Tak oblažujíc kráčíš mezi námi jak dobročinná, smírná bohyně, a hrůzy duše, zoufalým jen známy, tvou svatou lží se krotí jedině.

Jak požehnání, jako rosa duší, jak vykoupení srdcí zmučených svou konáš pouť, a vzdušný krok tvůj kruší kov tvrdých losů, peklem žhavených.

A přec, ty tvořitelko blahých divů, jsi ukrutna co katan mučící, jenž s rozkoší zří trýzeň chvělých čivů a nechce dopřát rány smrtící.

Slz našich lačen, rozmar tvůj nám dlouží muk úděl v nekonečné vlnění, když srdce stokrát ví, že marně touží, a stokrát bouřně křikne: Splnění!

Ó, naděje, jak tygřice ty sytá si hraješ krutě se svou obětí. Jak zmámeně, ty moci duchovitá, nám srdce krvácí v tvém objetí!

Jak blaze někdy bylo by, zrak rosný v tmu čirou odvrátiti od bludic, znát soud svůj pochmurný a neúprosný, zřít temno jen a nedoufati v nic!

A nelze prchnout průsvitné té ruce; ta z hlubin ztichlých vyrve duši zpět vždy k nové strasti, k lásce zas a k muce a peruť zlomenou štve v nový let.

I páčí hrobní kámen odříkání nám za srdce, kde spal již touhy žár: ó, Tebou slaví věčně z mrtvých vstání bol ňader zjizvených a vášně svár.

Nám není spásy, luzná dcero nebe! kdo se srdcem je zrozen, je tvůj rob, a kdyby žít měl bez tužeb a tebe, svět byl by pyšný, liduprázdný hrob.