Nač taký stesk, že svírají nás těsně zdi předsudků jak v malém, tmavém hrobě? Jen dokořán vstříc myšlénkové vesně hrob vlastní rozpněte i ruce obě!
Je na vás teď, kdož trouchní pohrdáte a vzrušeni jste světla předtuchami, – vás dílo zve! Ó kdy je vykonáte? Či pevné tvrze lži se sují samy?
Jen odmykejte všecky k světlu brány, jen bořte netopýrům dusné zdivo, ať protknou hradbu drtící ty rány a k světlu vzejde vše, co světlem živo!
Hruď mnohá žalářem jest vřelé snahy a hladomornou myšlénky leb mnohá; ta vězní pravdy jako líté vrahy, a ona mučí lidskosť – světloboha!
Či proto snad, že ukrutné ty stěny jsou z lidské hmoty, kterou rána bolí, má zmlknout věk jak prorok uvězněný a hlavu rozbit o jich kámen holý?
Ne! bořme sklepy, kde se spjatá smýká ta síla, která lidstvo k lidství nese, nechť malta jich jest krev, jež od ran stříká, a každý kámen srdce, jež se třese.
A neuhasni žár náš spravedlivý a neklesni nám ruka zlým tím videm! Jeť za myšlénku boj nám vésti živý ne proti přízrakům, však proti lidem!
Jen skety zrak s jich davů sklouzne mimo, a šaškův meč jen v prázdný vítr seká! Však tváří ve tvář, okem v oko přímo zdaž muži muž se v boji zříti leká?
Kdo v boj se dal, kdo vavřínu v něm hledá, ať nemazlí se s bolestí jak dítě! Ký rek, jenž vlastní hrudi v sázku nedá, neb losu klne, ostrosť rány cítě?
A snáz je někdy ránu snést než dáti, a snáze padnout sám než kácet jiné; však pamatuj, co zkázou tvou se sklátí, a nezabuď, čí vojín tebou zhyne!
Tož bojuj, chraň tu svátosť hrudi svojí, ať obráncem, ať útočníkem budiž, nechť pravdy pádné kladivo tě zbrojí, nechť zvonem nadšení vše v poplach budíš!
A hluku ran ať pokřik sebe prudší, řev strážců tmy ať hrozně odpovídá, my suďme: hrob zde život, světlo mučí, a vrahem jest, kdo děsný hrob ten hlídá!
I zabušme v ten ducha žalář tuhý, by svěží vání jeho prach kol smetlo! Hle, vesmír plá, jenž v uvolněné luhy nám sluncí tisícem chce dáti světlo!
Cookies on Poetry Cove