Nad mlhami, nade mraky,
nad bludišti mutné země
jen to nebe zří mi v zraky,
jen to slunce plane ke mně.
V němých skalách kročej zniká
i ten tepot žilobití;
tiš zde slavná, převeliká
bez osudných ozvěn žití.
Žulou věčnou vrcholiska
strmí v nekonečna kraje,
led jen ohněm slunka blýská,
však tím ohněm neroztaje.
V mrazné výší vznáším čelo
nad vzpomínky, nad údolí, –
však co nejhloub, nejhloub vřelo,
i zde nejvýš vře a bolí.