Kol šumně po skalách se smýká vánice co kadeř zmítaná té mrazné vichřice, jež horám laviny rve s temen obrovských a v lesku měsíčném zas v démanty je práší;
kol v sypké jehlany se letmo věží sníh a v boky Balkánu řad bílých mohyl snáší; ba možno, soudruha že kryje sněžný val, v nějž osamělý Rus teď skráň si podepírá,
on v mrtvé mrákotě tu dlouho spočíval, teď vzrušen hlavu vzpial a hledě v dálku zmírá. V líc lehce bodají ty sněžné hranoly, hrou třpytnou slní zrak hor ledné vrcholy;
však zářím kouzelným on rukou cloní hled mdlé tělo povztyčiv svou vysílenou paží; zří v touze, v loučení ten pozavátý sled, kde zašli soudruzi, a zrak se volně vlaží.
Zbyl padlý, poslední tu v sněžných samotách a mdlobě hynutí teď naposled se vzpírá... Týl shýbli Balkánu a ztekli dějin práh přes ledné smrti hruď, jíž v loktech on tu zmírá.
Hrot bodců vetkli v stráň nad hlubně příšerou a s příkrým ledovcem se rvali sekerou; kde démon propastí svým děsným okem zel, hned lanem obvili mu rozšklebený jícen,
on svahů, pokrajem jim vlekl tíhu děl jak zapřažený tur, s nímž klesal mdlobou zřícen. Kol nebezpečí, děs jim couvly malátny, jen úžas za nimi s těch srázných ledů zírá,
kde skutků nadlidských duch vane posvátný v sníh temen Balkánských, kde ruský vojín zmírá. On v půli rozletu, než cíl se rozední, dal v oběť před časem své síly poslední;
boj velký, osudný ač teprv zahřímá, on nedočká se chvil těch velebných a slavných, až velká, svatá Rus meč vlastní zatřímá i zvolá: „Budiž mír!“ Až po vítězstvích zbavných
brat bratru sejme jho, jímž barbar tížil jej, až osvobození se dovrcholí míra, on s reky neuzří, jak stvoří světoděj ta lásky myšlenka, k níž modlí se, an zmírá.
On nežádal si víc, než kapkou v moři být, v něž vykupitelskou krev bude národ lít! Bylť národu to hlas i zápal obětný, jenž stal se zjevením a zachvěl mocnou Rusí,
že nad Slovanstvem vznést svůj prapor šlechetný a v nejdražší svou krev jej, za ně ztopit musí! A nikdy neválčil v tak svatém zápase nižádný národ již, a nikdy bohatýra,
jejž pásal čistý meč, smrť krasší netkla se, než v ledech Balkánu, kde ruský vojín zmírá. Však zištný, lakotný on světovládců řád i v čelech národů v znak hanby vidí plát,
ten samolibý strach, když plémě zpanštilé jen cizí ruky stín zří kmitnout k jeho právu, a tupost jeho ukrutnou, když barbar zběsile svým tlačí kolenem hruď porobených Slávů!
Jak vojín opuštěn tu v divém ledu hor, tak nenávisti poušť Rus mocnou obestírá; v čin svatý provází ji závistníků vzdor – a synů žehnání, s nímž na rtech on tu zmírá.
Co lidskost posvátná má v lidstvu nepřátel! jak líčený ten dav svou mrzkost odestřel! A žel, – ni Slávu Sláv se bratrem nepoznal; brat jeden, rytířem jsa volnosti a dobra,
teď kvasem starých ran jed zášti znova zňal a ze řad barbarů v týl Moskevského obra msty jehlu bezmocnou, leč bolnou, přece vryl a v raje svaté při mu ruky odepírá!
Hle, dlaní zjíněnou Rus oči pozakryl a dumá, marno-li, že za bratrství zmírá... I slyší v duchu svém to slavné volání, jímž statisíců dav své hlásá poslání,
v jich zraků mluvě zří ten posvěcený žár, jímž v oběť syny své vlasť vydala tak velkou, až těžký tase meč jich starý slzel car, an žehnal Rusi své: „Buď osvoboditelkou!“
I slyší jásot jich a zří jich nadšení, jich činů zázraky, k nimž mocná pne se víra: Ó, žije myšlénka o Slávů bratření a duní v dějin krok, an vojín její zmírá.
A v sněhu Balkánu, pod vichru perutí on vzdává nejhlubší svých prsou vzdechnutí té tužbě posvátné, jež světu k úžasu jak nových věků zvěsť tam vchází nad Balkánem,
a polnic vířením v skal děsných otřasu hřmí v budoucnosti sen, jenž již se budí ránem; on zří, jak v červáncích již slavný její taj nad slávským obzorem se slunně odestírá,
a Mojžíš velebný jak zaslíbený kraj zřel s hory Abirim, tak spatřil ji a zmírá.
Cookies on Poetry Cove