Vždy pozvedajíc víka dvou truhlic otřelých, se v mysli znova sříká snů dávno vymřelých.
I dnes, když o trám krovu ta víka opírá, cos jako smutek rovu k ní z truhlic vyzírá.
Ach, naděje, sny steré v nich odklizeny tak sem v koutek půdy šeré jak veteš, mezi brak.
Pruh záře, v šero vmeten, plá šikmo z vikýře; jest teplo, venku květen, – svět mlád až k nevíře!
K svým truhlám těžce klekla – – jeť člověk záhy stár! Cos šustlo, až se lekla... to holoubků byl pár.
Ti do vikýře vlétli a zobkají se v něm; toť obrázek je světlý a blankyt jeho lem.
Sem z venku, vše kde pučí, vlá vůně šeříku; cos do vnitř kmitlo, bzučí, – chroust leze po víku.
Teď slezl na obrázky v něm uvnitř vlepené; jsouť výjevy to lásky, již polo setřené.
Tu zbyla mráčku clona, srp luny, krajina, však všude on i ona, táž něžná skupina.
Chroust vypjal křídla hnědá a bzuče mizí v stín. Dlaň vyschlá z truhel zvedá teď zplihlý organtýn.
Jich obsah odekrývá jen s péčí žehravou, – a šedá hlava kývá nad dívčí výbavou.
Jak dávno již, co v zmatku ji sladkém skládala, sny o lásce a sňatku si tiše spřádala. –
Dnem, nocí šijíc, robíc svou pílí bláhovou a každý kousek zdobíc pak stužkou růžovou!
A haléř po haléři si ukládajíc jen v to běloskvoucí peří a v plátna čistý len!
Kment za úspory nuzné a krajky, pravý div jak jemné a jak luzné, má z odepřených skyv.
Chléb těla i chléb duše, vše dala za oběť té jedné sladké tuše, jež dávno zašla teď.
V ní zřela účel všeho, své blaho, cíl i ctnost, slib žití, příkaz jeho a zlatou budoucnost.
V to tenké plátno vpředen a v krajek útlou spleť, ten nejdražší sen jeden svou zrušil přípověď...
Ó, jakých útrap tíseň jí smyčkou sdrhla hruď, než tkla se krajek plíseň a kmentu mrtvá žluť!
Kdož ví, jak v šedé hlavě vrou upomínky zlé, když kloní ku výbavě ty staré oči mdlé!
Ba v starém srdci muka snad ještě zadrásá, když opatrně ruka ty kmenty roztřásá –
Když proti světlu v šeru je zkumně povznáší! Ach, jejím očím věru se zdají rubáši...
Co činit? Nouze hlodá, již není porady! Zdaž odhodlá se, prodá ty skryté poklady?
I hledí na ně dlouze, pak ukládá je zas. Ať počká lačná nouze, ať k rozmyslu dá čas! –
Zas klapla těžká víka na zplihlý organtýn. A pablesk máje vniká v kout půdy v šerý stín.
Cookies on Poetry Cove