Čí kroky tebe, stezičko ty milá,
tak hebce vyšlapaly v mech?
Zdaž tebe tajná láska vychodila
a květem zavál její vzdech?
V čí zveš mě úkryt? Kam, ty stopo snivá,
se třpytně noříš v hloub a stín?
Či sladce slibná tak a důvěřivá
mě vábíš na samoty klín?
Kdo rusálčím as mihem tudy kráčí
nad modrých zvonků záchvěvem?
Ó skvíš se mi to v rose nebo v pláči
a slunečkem neb úsměvem?
Kam se to vineš, ladně vykroužena,
jak při měsíčku tancem vil?
Co chce tvých stínů zlatá hra i změna,
jak skvostů pás by věncem vil?
Co dí tvůj šepot, co té vůně vání
a co ti zpěvní soudruzi?
A jaké tam těch větví objímání!
Co tužeb v každé haluzi!
Ó kouzlo, kouzlo! Jak by tebe stihlo,
ty tajemství, mé zkoumání?
Hle, v jarou zeleň v slunečku se mihlo
teď živých barev zahrání.
Již se to blíží. Děvčátko to bosé,
jež jde jak ptáček, zticha tak,
své růžné nožky smáčí v ranní rose
a po jahůdkách kloní zrak.
A v sukénce své modré, podkasané,
má kvítků plné náručí,
tu na něm pestrý motýl pozaplane,
tu po něm včelka zabzučí.
Jde dětským krůčkem, jenžto po stezičce
jak malé víly vane let,
má vlásky zlaté, šátek na hlavičce
jak makový jí plane květ.
Či jsem to v bájce? Tajný oheň šlehá
jí z oček smavě blankytných.
„Kdo jsi?“ se táži, a těch oček něha
jak z hlubin září soucitných.
Dech tajím, zahledím se v luzné tuše
jí v růžná rtíků poupátka, – –
st! – ona šepce! – „Jsem těch lesů duše,
jsem poesie, – pohádka!“