Na hrotu meče.

Tisícerou duhou světlo kmitá v šerých oken olověné síti, ba i v pavučině tam se chytá pod růžicí v ostrém oblouku,

dolů běžíc po blysknavé niti v patách vytylému pavouku. Blíž jen, světlo! Vejdi s vonným vzduchem! – – Okno, otevřeno kvapnou rukou,

zatřáslo se v starých zavěsách; prška květů vpadla sněžným ruchem s ptačí hudby směsí jasnozvukou, záře šlehla na strop, zdi a práh;

s kouzelným svým rejem svěží jitro vlétlo zlatě, hybně, jásavě hradní jizbě v zasmušilé nitro, tak až v jeho náhlé záplavě

stará zbrojnice ta středověká, mrtvě zdřímlá pod ctihodnou plísní, dechu jara života se leká, jenž ji zbudil vůní, jasem, písní!

Či chce z dávno vysloužené mdloby rosou křísit neklid zašlé doby? Hle, ten krunýř s rýsovaným květem, když naň slunce zasvitlo jen letem,

zdá se, jak by se byl zvolna hnul živým dechem prsou rytířských; jeho kov jak stříbro, rez jak zlato v nezvyklých se leskne paprscích.

Ba i prapor, jako vichrem zdraný, setlelý jak rubáš, hle, se vzdul vybledlým svým erbem trochu vzhůru. Vše, co spí tu, v mrtvou věčnosť klato,

čemu živí odzvonili hrany, střásti zas by chtělo noční můru. Však jen mžikem prach ten klamně mládne; neúprosně smrť tu sama vládne.

Kam jen bloudíš, bílý motýle, z jarních sadů v železné tu hrobce? – Hle, on jako na květiny stopce klidně odpočívá na tětivě,

vzlétá k přílbě zas a čtveračivě tykadlem ji zkoumá na týle, pak se v temný otvor její hrouží, by v tím bujnější se vrátil rej;

kolem halaparten, ručnic krouží, težká rukavice baví jej nemotorně obrovskými klouby; všechen přístroj vražedlné zhouby

obletuje bělostný ten host, zvědavý jak hravá nevinnost. Nejlepšího místečka si hledá, v nejkrasším jež plane slunka lesku,

až je zvoliv, půvabně si sedá na hrot meče. Starý sekáč ten trčí koncem na vzduch, k oknu ven, položen jsa na kamennou desku

kratší než ta čepel jeho dlouhá, jež se mečům, co jich v síni kolem jako trpaslíkům pyšně rouhá. Motýl na hrotu tam sedí holém,

v jehož bleskotu se zrcadlí čtverolístkem křídel třepetavých, jako narcisek naň upadlý; nepohnut zas v dumách přemítavých

tkví tam jako živá otázka; ba již otázky se hejnem rojí, sledujíce k starožitné zbroji svého vůdce, letce běláska.

„Kolikkrát, ó meči, drtit strachem, smrtí, mstou, ti bylo podílem, že se skvěl tvůj bodec krve nachem, jak teď sněhobílým motýlem?

Kolikkrát jsi projel srdcem vroucím, proklál v prsou štěstí, mladosť, lásku, jak zde vnikáš nyní ostřím skvoucím v slunnou záři, v zlatou světla pásku?

Z přílbic železných i tvrdších hlav vykřesal jsi stokrát jisker dav hojnější než lesklých mušek vír, jenž tě bez bázně teď obletuje!

Děsils říše, hubils moc a mír, kácel’s blaho lidské v bezdné sluje, planul’s v moři slz a v dědin žáru pod kalicha, pode kříže znakem,

pod prapory, z nichž teď hrstky cárů dějepravec chladným zkoumá zrakem! Kolikkrát jsi v naježeném lese oštěpů a sudlic, v houšti střel,

v dýmu bleskem hýřil v divém plese, kdež tví druzi jako r je včel žíhadla svých bodců vráželi v statisíce nepřátelských těl!

Zřím tě v houfu kopí, arkebuz, v seči, v ohni kusů, v šípů dešti; trouby, ržání v rudé nebe vřeští, zdivo padá, ječí vřava hrůz,

v podobách div lidských vůkol běsi vraždí a mrou s kvílem pod kolesy. A kde pobyl’s, všude zpustlá lada, nahý sirotek a vdova mladá,

všude hlad a kletby, pláč a trosky! Všude v trýzni zoufání a muk neskonalá oběť tobě padá, za niž rdí se, za niž chví se vnuk.

Vše to připomínáš hlasně dosti, němý jazyku ty minulosti; nuže, mluv jen dál a neuskoč otázce, jež křídlem zavadila

jako motýl o tvůj břitký hrot! Dráha tvoje – krvavý to brod, ale kam se všecka krev ta vlila? Tolik bojů, ale mluv též: proč?

Dosáhl’s kdy obětí svou cíle?“ – Jak se táži, ruka má té chvíle opřela se o kamennou desku, hle, a meč tu zaplál třpytným kovem

jako v hrozbě, uražen mým slovem. Pohnuv, otočiv se mžikem blesku, proti mně ční obrácený hrot, na mne míří, a ten motýl bílý

vyburcován vrazil o překot ve tvář mou i prchá v jarní sad, Tak mi bodec otázku mou vrátil. „Oj, či bez boje tvůj vlastní rod

božsky mocně dospěje kdy k cíli? Či, ty červe, sám, svou pýchou snad korunu svých tužeb již jsi schvátil, bez oběti, nezraněnou rukou?

Jinak-li než s neskonalou mukou padáš pod kolesy doby svojí, pod praporem svým a ve svém boji? Kdež meč váš? Či ten se honosí,

že ho krev a slzy nerosí? Někdy pak, až znak tvé doby zbledne, motýl na zbraň vaši vetchou sedne, zamyšlený potomek to zhlédne

v záři jara; ó vy polobozi, oč, že si vzdychne: Tolik zápasů – a proč? Ideal však, víra v budoucnosť, za niž člověk rád by umřel kleče,

vždy jest okřídlený s výšin host, motýl bělostný – na hrotu meče!“