Ó víry třeba nám! já z ciziny zrak odvracím a pátrám jinou stranou v kraj svého domova; leč vidiny mně záhadné a šeré duší vanou.
Chci v strasti nejhlubší se cosi ptát, leč otázka jak trn mi v srdce vrůstá... Chceš ty, můj národe, i skutkem stát vždy na pravdách, jež věstí tvoje ústa?
Či sřekneš tak se vůdčích pravdy hvězd a klesneš tak, jak právě jiní klesli? Pryč, pochyby! nám víry třeba jest – my neklamem jen vyhnanými hesly!
Ty, jenžto vždy jsi prvním v zápasu, kde o to jde, co lidem věčně svato: ó spravedliv a s sebou v souhlasu i posledním-li budeš v boji za to;
a hotov-li’s, všech mocí návalu stát sám a sám – a byť i bez naděje ó vytrváš-li v pravém zápalu, jak věštců tvých a pěvců sbor to pěje:
Buď požehnán! buď zdar tvou korunou! a dlouho žij za lásku svou a víru! kdy na sklonek se věky posunou, kveť novým vstříc, kveť svoboden a v míru!
Však lžeš-li jen, jak právě jiní lhou, a lepšího-li není v tobě jádra než ve sketách, jež sobstvím nemohou kam srdce plá, tam nastavit i ňádra;
ó všeliké ty sliby obětí své otčině-li zapřeš věrolomně, a sřekneš-li se svatých pamětí, v nich svoji česť-li zradíš nevědomě;
ba konečně-li zvykneš řetězům, jak železem anebo zlatem chrastí, šij nastavíš-li zpupným vítězům a pohrdneš-li opuštěnou vlastí:
Tož padni jen – – – Co blouzníš, mysli má? zdrť pochyby, zdrť pochyby, zdrť jedové ty štíry! vždyť kyne nám jen spása jediná, a ta jest v nás – nám třeba v sebe víry.
Cookies on Poetry Cove