Dvě křídla obrovská se snesla k zemi; jich úder chmuru prachu zvířil z půdy, jak vojska dvě by v srážku pádila; sjel s oblak pták – či duch – jenž perutěmi
půl nebe zatměv, prostřel v nivě údy, jichž ohromnost ji v dálku pokryla. Vzduch šedne v závoj neproniknutelný; jen letec, jenž tu rozpiat odpočívá,
svým leskem oslňuje lidský hled. On hoří ohněm, fénix nesmrtelný, a zrakem plamenným se po nás dívá v tu divnou chvíli, než se vrátí v let.
Hruď jeho z hloubi žhavým chvatem dýchá. Toť oddech času na závratné pouti, neb obr pták jest neobsáhlý Věk – věk této země, jejíž křehká lícha
se jeho tknutím rozžíhá i hroutí a rudé jiskry srší v pěny řek. Věk člověčenstva, hemživého rodu, jenž za jeho se drahou lačně pídí,
žít baží – z nepaměti v konce dob! Věk nezměrný, jejž dějiny si v chodu vždy mdlícím dělí na stoleté pídi, by neschvátil jich v let svůj beze stop.
Zde úzká mez, kam na mžiknutí v klidu věk mezi dvěma stoletími tane. Hle, peruť jeho levá doniká v dál v šerý západ, nedozírná vidu;
toť minulost; ta, k východu jež plane, jest budoucnost, bez konce veliká. A my tak malí, vratké chvíle děti, k své brázdě připoutáni nitkou žití,
jej zříme, ohniváka, v blízku dnes; my víme, že když bouřným chvatem letí, v něm burácívá bitev hromobití a s pýrem, s prstí smetá lidskou směs.
Však z dýmu země když se k hvězdám vznese a křídlem zlatým plyna po azuru když k písni volné naladí svůj hlas, zvuk sladce kouzelný pak rozlehne se,
zvěst ideálu táhne duše vzhůru, jak v píseň proměněný nebejas. Zda zapěješ nám, velikáne němý? Proč záhadně nám v oči jiskříš zrakem,
jak zvědavosti naší na výsměch? Zda rouháš se, že vesmír s touto zemí má pro nás cíl a střed jen v prášku takém, v kry zemské drobtu, v hrstce půdy Čech?
Ten milý kraj – jest tobě zrnkem písku, los jeho míň než pavučiny chvění? To plémě, jeho tužby, památky, vše zrakům tvým jest rovno mravenisku?
Řeč naše dávná – mušky zabzučení? A naše boje – broučků šarvátky? Tak dumá pod obrovským křídlem věku Čech na své hroudě, vnořen v vzpomínání,
a vážně zírá v minulosti lán; zří zašlé století již na útěku; s ním ještě k rozloučení, k účtování i k smíru pouhý okamžik mu dán.
A v dávnost, kdy se narodilo, zírá. Ó, bylo jarem, s prvním dechem tklivým v té bezmoci, v tom slabém úsilí, jež ledům železným se jemně vzpírá,
když pudem přehlubokým, mlčelivým, ví, věří, šeptá, že se nemýlí. Div neuvěřitelný útlé tuchy – to časné jaro v chudobě své celé,
kdy holé větve ubohé se pnou tak toužně k výši větrnými vzruchy a z ledných pout se vyprošťují chvěle jen slzami, jež ani neoschnou...
Ať prázdna visí vlašťovičí hnízda, jak sladké zažvatlání nemluvněte zní jarní štěbot vrabčí kolem nás, když z roztrhaných mráčků vítr hvízdá
a z modrých ostrůvků v nich pro nás kvete zvěst rajská v slunných mžitkách, plná krás! To jaro snivé, neprocitlé ještě, kdy stařec teskně věsí hlavu šedou
a mní, že nedočká se, nedočká... když na okénko klepou kapky deště, jenž kypří zemi syrou, mrtvě hnědou a halí svět jak rouška heboučká.
To jaro zvěstované, nezrozené, jež cítí jen pud dětský, věčně mladý, v slast rašícího žití rozehrán; on silou tužeb mocně v puky žene,
on na lehounký vánek staví hrady a doufá, sladkým vznětem požehnán. Tak vzešlo první, skromné jaro české v těch duších tušivých a plných něhy,
v snech ranních buditelů zázračných. Jich touhou vzniklo vání ponebeské, jich zanícením jihly ztuhlé sněhy a dýchlo teplo s výšin oblačných.
I kráčelo to jaro po snech jejich, po veršů jejich stopách luzně hravých, za flétny zvuků rytmem tance k nám; jak víla po kvítí – šlo po nadějích,
po vlnách citů vznešených a pravých, až vyloudilo záblesk chmurným tmám. I bylo cosi v zápalu jich čistém, jak dětsky prostá, velká ona víra,
již Kristus měl, když křísil Lazara – a mrtvý Lazar ožil, vzbuzen Kristem! Vstal národ, uvěřil, že neumírá, vstal zmladlý do života, do jara!
Žil, věřil věštcům svým, že bude žíti! Hned přiletěli skřivani a drozdi, a ze všech snítek pukla poupátka, včel po nivách se vyrojilo v kvítí
a vlašťoviček v starých hnízdech po zdi, a svátek měla píseň, pohádka! Div duhy vzpial se paprskovým lomem! Ó, nad úžasné divy, které stvořil
duch lidstva za uprchlé století, dav parám sílu závodící s hromem, jejž lanem spoutal, v hloubku moře vnořil, kde na povel co posel proletí –
Z těch triumfů, jež slavil důvtip vědy, zvuk, světlo chytiv za těkavá křídla jak vítěz nad živly a nad hmotou; z krás uměn, okouzlivších sluch i hledy,
i z činů uvolnivších jasu zřídla těm, kdož se potýkali s temnotou – A z díla všeho soucitu i dobra, jež lidská srdce lidem vykonala,
a z dějin obratů, jež za sto let moc králů neb moc davu, toho obra, svou burnou silou k rozhodnutí hnala, až podobu svou proměnil tím svět:
Všech divů století ten div je vyšší, že národ ubitý tmu smrti zdolal, an povstal znovuzrozen, jaře mlád a s národy jak s bratry z mrtvé tiši
v sbor jásavý své Alleluja zvolal, v bouř volné jarní písně barikád. A přineslo-li století to mroucí v dar národům, co dřív jen polobohů
a králů bylo právem: sobě žít, a vtělilo-li v zákon, v život vroucí, co dřív jak věštba v mystickém jen slohu se v knihách svatých psáno smělo krýt –
Všech lidí rovnost, nuž – oč ještě blažší jest heslo českých bojů vytrvalých! I do budoucna k dalným pochodům štít svatý bude třímán rukou naší,
štít práva plemen velikých i malých, štít s heslem: Rovnost světa národům! Olympský nektar svobody, ten žhavý, již v kalich bratrství si člověk nalil
a pil – a byť se zmítal závratí, byť svatou číši zneuctily davy, byť nenasytných všední mok ji zkalil – svit rovnosti se v tmách již neztratí.
Nechť stotisíce proti ní tu hřeší, nechť myšlenka se s hmotou těžce sráží: již neklesne, již rozlétla se v svět a hvězdně jiskří v dálky, všude těší,
zlo mírní, křivdu krotí, slzy váží, a velký slib dal lidstvu její ret. A miliony bouřlivě se hlásí o slibu toho věrné vyplnění;
již v potu tváři rolník svoboden a před knížetem hrdým nezadá si; ni žena tvorem plazivým již není a svrhá los, jenž byl jí nehoden.
Kol slavozáře vypůjčené blednou; i bez Faraonů z hrud žito zraje, a leckde obnošená vznešenost již poruby si látá togu bědnou
i vyklepává mole z hranostaje; vzduch volný je, a vzduchu všade dost. Kde pouta řinčí, jsou to pouta zlobě, ne pouta svobodě, a přísně značí
ne lidu otroctví, jen viny trest. Však není ještě v lidstvu po porobě! Též tvrdost mozolů jak pouto tlačí, jich otrok zatíná svou dělnou pěst.
Co zhnětených těch pěstí hřmotně buší až do krvava v budoucnosti bránu! Co robů rovnost na svět svolává! A s dlaní hedvábnou i s chytrou duší
jich velmož, chráně měšec mimo ránu, svou pravici jim k smíru podává. Boj, smír – vše smyčkou v jeho vlek je víže. A Musa dějin trpkostí se šklebí,
když falešní jim věstí proroci, čím že se zbaví kruté robství tíže a čeho k vítězství jim zapotřebí, by rovnost odolala přemoci.
„Pryč s národními hesly, sny a boji!“ zní pokřik svodný; davy slepě věří v tu licoměrnou, vtipnou nástrahu. Zbraň obrannou, jíž národ náš se zbrojí,
ten statný meč, jímž s odpůrci se měří, chtí zavrhnouti: vzdornou odvahu! A zmámeni tou lživou míru písní, již krahuj skřehotá v sluch holubici,
se tulí v klamné jeho objetí. A k vlasti lhostejnost i k její tísni své matné dogma hlásá na hranici, kde zří nám v líce příští století.
Snad otčinu zas dcer i synů množství chce opustit, byť duchem, jako skutkem kdys exulantů českých průvody? Ti zřekli se jí pro svou víru v božství;
však oni? – Nehalme se hněvným smutkem! Sem, právo! pro davy i národy. Věk světlý přijdiž; neždejme ho v strachu! On rozsoudiž svým soudem nade všemi;
on zodmykejž jen brány tlukoucím; dejž za pravdu všem, kdo se přímí z prachu, všem volajícím, kteří byli němi, všem slabým dneška – silným budoucím.
Buď slyšán každý hlas, jímž uhnětený, byť volal o chléb ducha nebo těla, kol v světě spravedlnost vyzývá. Ať všecky lidstva zástupy i kmeny
v zář stejnou směle vypnou svoje čela! Vždy z práva opět právo vyplývá. Vždy spravedlnost, jež se jedněm stane, jest pochodní, jež druhým svítit bude,
plát na křivdy, jež nejsou vyplety, a její paprslek, těm k děsu vzplane v jich černé stíny a v jich skvrny rudé, i budou zhlazeny a proklety!
Pak vzejde v pravdě mír, pak stiskne ruku brat silný slabšímu a nezdrtí ji; pak dělný národ s dělným synem svým se shledá při společné hymny zvuku;
pak sepne poctivost, jež nepomíjí, lid náš i cizí lidským bratrstvím... Tak rozblouzněn, pne Čech až přes obzory i k bratřím Slávům tázavé své zraky.
Co bude z nás, co z vás tam za sto let? A fénix Věk přes naše české hory jak požár hvozdů letí, mizí v mraky kams v bílý východ nad slovanský svět.
A my tak malí, na své úzké mezi, jež století dvě dělí, vážně ždáme dnů příštích sudby a jich úkolu. Hej, vpřed! Kdo nezápasí, nezvítězí!
Sleť, Věku, za sto let – vždy přivítáme tě v neutuchlém českém plápolu.
Cookies on Poetry Cove