Duch lidskosti v dob různých pomíjení hrou nekonečnou podoby své mění. Jsou sklonky dob, kdy malý jest a planý jak bludice, jež v bařině se ztrácí,
i chvíle jsou, kdy vichrem zaburácí a blesky vrhá ve svět polekaný – i zaniká zas v tichu beze stopy. Však jitra věků planou, kdy se vzchopí
v let nebeský, jsa zjevem plným lesku tak obrovským, že křídla po nebesku jak červánková záplava se šíří, kol všechen objímají vidokruh,
a vánkem, jejžto ladný jejich ruch vlá v prostor, hvězdy se své dráhy víří a v jeho peruť oblačnou se věsí jak perly rosné. Šumí jako lesy
ten jeho let, jak moře oživené vln myriadou v srdce lidská žene a v hloubi jejich úhozem svým zvoní zvěsť zázračnou, jež opojení roní
v poušť prahnoucí těch žasem němých duší, jichž chvění příchod velkých divů tuší; – on vstříc jim úsvit – vstříc jim slunce metá a světlem Božským mění tvárnosť světa! –
Ten duch to byl, jenž zavál mocným křídlem nad horou Tábor. Tisícové spěli sem s duší toužnou, předtuchami chvělí, by napojili zázračným zde zřídlem
svých duchů žár. Šli muži, v rukou zbraně, pravd Božích pramen hledat odhodlaně, a ženy věřící, že tam se prýští, šly, zříce v duchu velké losy příští
a světa očistu v dob nových zoře. Šli zpívajíce. Zvuků chvějné moře se vlnilo až pod oblačnou báni; i táhlí zástupové se všech strání
a z lesů, z polí dalekého kraje v ten čaromocný střed, tak plný taje, jenž vábil k sobě vše jak zaslíbením. I podávali s náhlým roznícením
své vše, své stkvosty, ba i krev i žití a děti svoje v zástavu své víry, že všecko lidské trvání a bytí pán světa v lásce bez konce a míry
jich nadšením, jich činem znova spasí. Z úst kazatelů svoji žízeň hasí po zvěsti té, jež tajně plane vzduchem. A heslo to, jež dáno lidstva duchem
těm blouznivým dob nových buditelům a paprskem se sneslo k jejich čelům, zbraň posvětilo jim i jejich dětem a zvěstovalo, že to vše, co světem
vlá Božího, co svatého jim dáno a svatokupecky pak zaprodáno, že vše to zastkvěje se na oltářích zas očistěných, s nichž to nyní skleslo;
to zázračné, to divomocné heslo, jež proudem pláče na osmahlých tvářích prv mluvilo, než hlasně jásajíce si padli v náruč, líbali své líce
a srdce k srdci, k čelu tiskli čelo – ta přísaha, to velké heslo znělo: „Jsme bratřími!“ Ó svatý lidstva duchu! Snes peruť svoji v čarovábném ruchu
zas k hoře Tábor! Obnov výkřik sladký: Jsme bratřími – jsme dětmi jedné matky, té vlasti, na jejížto půdě svaté zde stojíme! Ó vzdejme srdce vzňaté
jí v oběť zas! Ať ladnou horoucností duch bratrství jí znova osvobodí, co svato jí, a zoře budoucnosti, svit nových dějin z našich snah se zrodí!
Ó bratři! Posvěťte tím heslem ústa i srdce svá! Zvěsť velká k nám tu věje, jen sbratřením že česká pravda vzrůstá – a z víry v božství pravdy české děje.
Cookies on Poetry Cove