MY CHCEME BÝT!

My chceme být! Jsme k žití zrozeni, a právo k žití sluncem na nás plane! Ať v jedinci, ať v silném plemeni: to právo zhřívá srdce v mocný žeh,

a v jeho slunce zlatém plameni čte sliby žádnou mocí nezalhané svým orlím zrakem duše starých Čech. Nám vžíhá samo slunce ohnivé

v hruď plnou žití zákon, právo naše! My chceme být! to žití zářivé, vzduch, světlo, volnosť, vše nám sálá vstříc a v život volá touhy žíznivé!

Mrak plačtivý, nás jako děti straše, nám skrývá marně božskou slunce líc. Dech náš jest též dech lásky pro život! Pud vášnivý, pud žít, v nás nelze zdusit!

Ten pud, jenž broučka žene ve klopot, dav k obraně mu křídel pevný štít, on lidstvo, národy, jich krev a pot všech obětí, všech zápasů zve zkusit;

on chtíti nutí nás, – my chceme být! Být chceme tak, jak vrozeno nám být, jak nám to v krvi hárá, v srdci buší, jak v naší mluvě chce to znít a vřít,

jak v našem duchu se to pramení; své dějiny, své otce chceme ctít, své půdy hájit, a svou vlastní duši dát dětem v odkaz, v rodu znamení.

Být prahne i ta muška lapená, být prahne národ u vítězoslávě! Své bytí bránit – hybně plamenná to jiskra tvůrčí, z přírody to žár,

moc světovládná, v lásce vtělená, v snech slávy, v nadšenosti světlém hávě, všech činů vznik, všech věků vzlet i svár. Toť prvý zákon, vzruch i blaženství,

toť první všeho lidstva povolání, všech plemen zápol i jich rovenství: být, zhynutí se vzpírat, sobě žít! A mrou-li chabí, získá prvenství,

kdo nejvíc chce a kdo se nejvíc brání! Kdo zbrání nám se bránit? – Chtějme být!