MUŽÍK.

V prach bije čelem, v němžto zbožná hrůza se nikdy nerozdumá hrdým vzdorem, a cestu líbá, kam i bědná lůza své stopy vtiskla i kde kleká sborem.

Svou šíji tuří mrtvě vrhá na zem, s níž smetá plevy vážnou svojí bradou, on, ruský mužík, bezvolným jest plazem před zlatopestrých ikon hrubou vnadou.

On v lepou, lví svou sílu víry nemá, sám nejsa modlou, jíž co rob se koří; on stokrát žehná křížem prsa němá, v nichž sopka pochybnosti nezahoří.

On lysé čelo větrům od severu a mrazům obnaženou hlavu vzdává, když svatou branou kráčí v pološeru a v duchu modlitbu si odříkává.

Neb rozžehnav se s osením a chatkou vše oddal nebeskému hosudaru; vždyť víc než matka Moskva jest mu matkou, jež káže bílému teď sloužit caru.

Své žití v daň mu z končin dálných nesa, svou krev by podal v živé srdce půli; hned v oheň slepě vrhá se i plesá, hned v ocel tuhne baťuškovou vůlí.

Pak těžkým krokem přívalů jde k jihu jak od ledovců hřmící sněhy v tání, své hrudi dechem valí bouřek tíhu, a koník jeho blesky dupá z plání.

Hle, mužík obří nohou v Dunaj šlape, jak hora vpadnuv ční jak hora z břehu; kam děl se Dunaj? z brady jemu kape, z níž v Černé moře dál se valí v běhu.

A mužík světům závisti a zloby svá prsa v odpor staví obnažená, v krev sterých ran se halí beze mdloby, ni v jedovém v nich žáru nezastená.

Pak s úsměvem se před Balkánem staví, jenž mu až po pás, hle – až k srdci sahá; on tiskna k hrudi jej, led jeho taví, sněžné spousty barví krev ta drahá.

A nad hřeben se kloně nevysoký si dlaní drsnaté tam hladí sedlo, i zaťav nehty ve skalnaté boky zří vztyčen v dálku, zdaž se slunce zvedlo.

Hoj, vymrštiv se, jako na koníku již na Balkáně sedí, k slunci pne se, a nabodnuv je na kozáckou píku již mladé Bulgarii v klín je třese.

Tu sprchá blesků, paprsků a září, ažť Bulgarie výspou v moři jasu, – a mužík obrátiv se s jarou tváří, zas jechá zpět dle baťuškova hlasu.

Jak v prsou rány, v duši světla planou, – to přináší si z obrovského díla. Zas prostý mužík svatou kráčí branou a věří, Bůh a car že jeho síla.

I spěje v chatku, v drahé lokty dětí, svým ikonám se klaní pod svou střechou, a nad ní anděl příštích dějin letí ji ovívaje palmou libodechou.