Muška.

Mám starou lyru, leží pohozená tam v koutě mlčíc, ani nezastená; mám chmury na duši, a od těch dob má lyra ztichla jako hrob.

Jen jedna struna na ní osiřala; ty druhé, jako by si vlasy rvala, ty visí strhány a lehly v prach, a na nich rdí se rezu nach.

Jeť tlustý pavouk dědicem mé lyry, ten sedl na svůj majetek pln víry, že moudře určil jej tam pánem los; hle, líp než já tam přede cos.

On utkal jako z kmentu hebkou roušku, kus mistrovský to, vtipu svého zkoušku; však na tom přestal, v klid se usadiv, a prachem zčernal jeho div.

Teď pavučina lyru halí v smutek, a jak by propadlý byl písek sutek, již na vždy zdá se němé smrti v lup mé lyry bezživotný trup.

Jen černý pavouk tam, ač beze hnutí, ten žije dál a černé plány kutí, a muška-li mu v sítě zaletí, i ta je smrti obětí.

Však někdy muška na strunu tam vrazí, ta zachví se a zazní, až to mrazí, a duchovitý, divný její hlas v mou paměť zvučí zas a zas.

Jeť duch můj roven mrtvole mé lyry; ty slabé struny sladké, mladé víry v něm pukly, – zbyla silná, jediná, – ta česká, vroucí, dětinná.

Však na mé duši jako na svém trůnu si pavouk sedl, opředl mou strunu, tu plnou, hlubokou a sváteční, – a tkal jí závoj smuteční.

I sedí pavouk posupný a tmavý a číhá na kořisť jak démon dravý, až zabloudí-li v jeho předénka snad hloupá muška – myšlénka.

I čekal pavouk v zasmušilém studu, až muška v síť mu vlétla v slepém bludu, a tetelíc se než tam umřela, jak ze sna struna zazněla.

A její zvuk tak duchovitě vážný mi v prsou zavolal jak výkřik strážný, a víc než dithyramby pěvců všech mě roznítil ten tichý vzdech.

Teď každá, každá muška myšlénková mi udeří v tu jednu strunu znova a každá tklivý zvuk ten obrodí, jenž mému světu vévodí.

Ba jsem již sama muškou v síti jatou a tepám křídlem v českou strunu svatou, síť smutku rvu, – čím víc to zabolí, tím hlouběji to hlaholí.