Dva zajíci jak panáčkové stojí; jich sluchy hybné půvabně je strojí, jak Hermesovu hlavu perutě; tak číhajíce bděle, nehnutě,
se obdivují beranímu boji. Neb na pastvišti trochu opodál z kés tajné příčiny tak prudce vzplál dvou soků hněv, že souboj hrozný vedou:
druh druhu čelem do čela vždy vjedou; tak ranami v se buší hlavy obě, že jistě mozky otřásají v sobě. Té půtce zajíc směje se, až piští;
i vzniká tento hovor na strništi: Hleď, jak to směšno, starý macíku! Ty tomu nerozumíš, mladíku! Toť vážný boj, to není k smíchu věc;
ač nevím, oč jim jde, tož vidím přec, že jakous křivdu chtějí čestně smazat. Jdi! Mají rohy zakroucené nazad, – ti nenabodnou se a nezraní!
Jsou to jen palice dvě beraní a trkají se. Toť jsou reci slavní! Aj, kloučku! Tak se vede zápas mravní; ten bez krve, ten hlavou jen se svádí, –
ač nechápe tvé horkokrevné mládí, jak za myšlénku boj se vésti sluší. A za jakou to myšlénku se tepou? To nevím sám, však zkušenosť má tuší,
že za myšlénku jistě velkolepou, neb zrovna mozkem v mozek sobě buší. Rci raděj: palicí že do palice. Snad neshodli se spolu v politice?
Neb čelem v čelo, slepě, tvrdohlavě – tak od lidí jsem zaslechl to vždycky – tak prý se vede zápas politický. Teď uhodnul’s, teď soudíš pronikavě!
Však myslím, že v té tvrdohlavé seči as beran berana přec nepřesvědčí! Toť právě pýchou politické hlavy, že nic jí nezvrátí! Vždy beran pravý – –
to jest, – chci říci: vždy pravý politik se musí stříci, by za pravdu jen nedal svému soku! On na svém musí stát jak hluchý, slepý,
byť důvody v něj bily jako cepy; ba pravý politik radš prohloupí, než ustoupí; co tvrdí dnes, to věří za sto roků.
Hlup, nadut, nepoučen, bez pokroku! Mně nelíbí se taký mravní boj; mně zdá se lepší obyčejná zbroj! Hleď, skončili teď souboj sokové,
a po šarvátce jejich hotové znát není, kdo je vítěz a kdo bit; jsou oba celí, bez pohrom, a jeví stejně tupý klid;
ba ten, jenž prohrál v mravním boji tom, snad sám si není prohry povědom a pyšně naparuje se, jak může. Věř, lépe jesti: vyprášit si kůže.
Když po zápase kůže celá jest, toť mravní vítězství, toť výhry česť. Česť? Jdi mi! Takto vyjde nejen zdráv a nejen živ,
však také se ctí stejnou; kdo jest práv i kdo jest křiv. Když mravní boj, ať rány jsou též mravní! Ať tedy na cti trpí nepřítel;
já bych jej hanbou znamenati chtěl, neb ostuda jest mravní zbraní hlavní! Jsem pro políčky! Nikdy! Totě nízké! Jest to tak přirozené a tak blízké!
Mne jest to daleké! Česť zaječí tak pošramotit důstojnému muži, toť ještě hůř než vyprášit mu kůži! Česť, kůže, – obé budiž v bezpečí.
A kdyby znectít bylo vyhrát, věř, pak vyhrála by vždycky nectná zvěř. Kdo sám cti žádné nemá, pravím já ti, ten nejlíp na druhém ji bude rváti
a vždycky nad ním platit za vítěze, – nechť třeba nectně do zelí mu leze... Jak – do zelí? Tím na mne míříš zjista! Co tkne se zelí, – já jsem kommunista;
já o tom nezvratný svůj náhled mám. My nesázeli ho, – a rovnosť dává nám k tomu zelí stejná mravní práva. V ten záhon, kde jsem vládl vždycky sám,
ty se mi loudíš jako vetřelec! Sám, nesám! Mžourej teď a hryž svůj pysk: tvá myšlénka, tvá česť – toť tedy zisk? Vždyť o věc mravní hádáme se přec!
Mlč již! Mé zelí jest má mravní věc! Ne zisk! Cti nerozumí, cti kdo nemá! K tvým urážkám jsou ústa moje němá! jsem nad ně vznešen! Ranám takovým
jen mravním pohrdáním odpovím! A ten, jenž potupných se bitek zřekl, náš předůstojný, starý zajíček teď majestátně přední tlapkou sekl
a vyťal soku praní políček; sok mu jej vrátil chutě, bez váhání! Tak za myšlénku, za svou česť i zelí ti bohatýři na se zanevřeli
a vedli mravní zápas fackování. Aj hle, boj zaječí! tenť ještě nad beraní! Toť chrabrosť zaječí, kde políčky jsou zbraní.
Cookies on Poetry Cove