Moravěnka.

Našly se dvě sestry, děti osiřalé, potkaly se v šeru, v mlhách po úvale, v nivě pod horami na pomezí starém, tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem,

odkazem to svatým po mateři, otci. Padly sobě v náruč za smuteční noci. „Moravěnko milá,“ starší sestra praví, „ztratili jsme otce, jejžto paměť slaví,

trůnícího dětem svobodně a sladce; klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce; již jsme osiřely na dědičné roli, na níž každým krokem upomínka bolí.

Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe, než tu sirou zemi a to boží nebe. Máme otcův odkaz posvátný a milý; pověz, kterak bychom oň se rozdělily?

Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli obdařily stejně drahým statkem v půli, aby vše, co mého, kvetlo také tobě? Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.“

Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý: „Nelze nám se dělit o dědičné skvosty, podělil nás osud na kolébce naší: dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší.

Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti: co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně, tak své mocné hory neodvalíš ke mně;

a jak za mnou točíš oči plné něhy, neobrátíš také řek svých věčné běhy; jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš, tak své nivy dálné blíž mi nepošineš,

a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš, tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš! Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti, královská jich sláva, – vše to tvé jen štěstí!

Šťastna v něm se zhlížím; sestro, nelkej o mne! Hrda jsem já také ve své slávě skromné. Jako jedno slunce dvojí hraje duhou, jsem já v jedné lásce podle tebe druhou.

Jsemť i přebohata velebnými skvosty, nechť jest o korunu chudším díl můj prostý. A nechť sebe více bys mi ještě přála, brání tobě osud, nezvratný co skála.“

S pláčem starší sestra druhou vine k sobě: „Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě? Nezbývá-li v světě žádný statek milý, jímž bychom se sladce ve dví podělily?

Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti, co se láskou půlí v stejně blahé části?“ Moravěnka věsí hlavu v zamyšlení. „Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení,

nic než naše srdce, jen to mé i tvoje; tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje. Nemůžeš, mi drahá, nejlepší svou vůlí dražších skvostů dáti: dej mi srdce půli.“