Ty na nebi mě Bože huslyšíš, –
jest tichúčko jak v hrobě!
tu na horách, tu jsem tě kúsek blíž,
hať daleko je k tobě.
Sem prosvítá mi dolin zášeřím
kraj ve zlatě ha v lesku...
haj Bože náš! já lidem nevěřím,
žes opustil zem českú!
Jsú lidé snad, že zem svú opustí,
kdy opúští ji štěstí;
haj Bože, jsú! kdo hale dopustí
i na Boha té zvěsti?
Tys v lepší čas bul naší země štít,
když vzývali tě otci;
proč sirotkům bys nechtěl Bohem být,
ha lidské vzdal je moci?
Svět celičký když nám se protiví,
ty zvrátil bys nám víru?
Ty věčný Bůh, ha bul bys měnivý
i nad lidskú snad míru?
Jsme lidé jen, – ty Bože jen to víš;
jak ubohé jsme plémě! –
ha v hoři všem – co dlí nám v srdci výš,
než Bůh ha naše země?
Ji opustiť! – ó synovský náš vděk
i nešťastné jí stačí;
tak trvalý jest lidské lásky věk, –
ha božské bul by kratší?!
Tak nevěřím! slyš Bože, můj co duch
nad lidské volá klamy:
tu dráhú zem dřív neopustí Bůh, –
tak věřím, – než my sami!
Bůh huslyšel! jak září výslunna
zem česká zlatovláska!
jí žehnajíc plá nebes koruna,
jí žehná Boží láska.