Na Olympu visí chmury; Joviš dnes má zlosť. „Opovážné, zemské stvůry! Naučím vás, brát mi s hůry
blesk, můj přední skvost! Hle, co pýchy je v tě chásce! ,Dej nám oheň!‘ Až jsem žasl! Jak když hejsku na procházce
doutník zhasl! „Dám jim oheň hříčkou, která spokojí je snad.“ Smál se pod vous, v ruku bera
kůži, z níž se svlékl včera Aeskulapův had. Snopek blesků v koutku čadil; Joviš vzal je, rozharašil,
jeden vyndal, v kůži nadil, potom zašil. „Tu jej máte, oheň živý!“ Zasmál se – a plesk!
Na všetečný svět ten chtivý s olympické shodil nivy v kůži všitý blesk. Vystřiklo to, v řeku spadlo,
sic by se to propálilo, – ve vodě to trochu schladlo, naskočilo. Čerstvě se to prohánělo
jako doma hned; úhledně to zmohutnělo, dostalo to hbité tělo, hladké jako led;
ploutve, žábry rostly tomu, svaly mrštné jako struny, – stal se z Jovišova hromu úhoř mlunný.
„Toť můj bičík,“ Joviš vece, „na vás vhodný trest! Vždy ať pluje v žití řece, ať vás bije v chabé plece
jako žhavá pěsť! Prostrčený hromoklínem, kolem vás ať v brod se míhá, ať vás v proudu měkce líném
bouřně stíhá. „V sladkých vodách, v mělké lázni zkuste jeho ran, ať vás mrská, ať vás blázní,
ať vás tepe strašnou kázní krutě se všech stran! Taková v něm síla zbyla z hromovládných mojich dlaní,
že by koně omráčila, když ho raní! „Jak se teprv tvor tak slabý, člověk, bude třást!
Moh’ jsem blesku kázat: Zabij! Mne však těší strach váš babí, chci se na něm pást! Proto ať vás plaší všudy
k vaší trýzni, k vaší muce v chladném klidu žhavé pudy revoluce! „A v čem nejvíc vás to bolí,
nejhloub rozraní, v tom můj bičík ve svévoli za terč vaši plec si zvolí, v tom vás podmaní.
Nejraději, bez otázky, v proudu žití v koutek slunný vpluje v sladkých vodách lásky úhoř mlunný.
„Vlnek jemných kolébání luzně zmámí vás, v tom vás žehnou z nenadání děs i rozkoš, třas i plání,
vášně žár i mráz! Mlunná bytosť! Kouzlo vnadné! Ale chyť to – – vyklouzne to; jest to ryba krve chladné, –
úhoř je to! „Všitý blesk ten rejdí v kličkách, až vás obvine; sám se nechytí v těch smyčkách,
jeť jak v hladkých rukavičkách, vždy se vyšine! Ale chci též, aby s chutí mlunný úhoř dělal kliky
z vod těch sladkých k slané rmuti politiky! „Tam ať sebou šumně hází podšitý můj blesk,
mámivé ať jeho rázy směšně bouřně doprovází věčný třesk a plesk; pro zlosť ať vás mrská všude
švihem chlubných mravních dutek, – chyťte ho však, – a co zbude? Skutek utek!“
Cookies on Poetry Cove