Tys ještě poupětem a v plný květ
tě teprv rozvije tvůj příští máj;
pak vystoupí ti před užaslý hled
div pestrý, život, neznámá ti báj.
A jako moře na poklidný břeh
když doráží svým šumným příbojem,
tak život bouřný překvapí tě v snech
i s mírem srdce, s duše pokojem.
Proud rychle urve tě tak závratný,
že jedva v slabý člun se uchráníš,
v tom vír již uvrhne tě úchvatný
tu v hloubku hrozivou, tu v smělou výš.
Břeh mizí daleko, a divý proud
člun žene rázem na skalnatý val –
jeť v troskách – hotuješ se zahynout –
však hle! tu vzletíš – Bůh ti křídla dal!
Ó křídla silnější než bouř a vír,
ó křídla poesie, jichžto vzlet
nad žití příbojem dá duši mír
a plný kras jí v hloubce zjeví svět!
Ó poesie svatá, pravdivá,
jež v srdci zdravém hluboký má zdroj,
svým křídlem stříbrostkvělým přikrývá
co štítem hruď,v niž míří podlá zbroj.
Tím křídlem sladce zastře hlavu tvou
i hlavy těch, jež k sobě přitulíš!
Tak s drahými,nechť vlny dole řvou,
tě spasí v tichou, ponebeskou výš.
Jeť poesie výsosť myšlení,
jeť v srdci plápol čistých obětí!
A šťasten ten, čí vznese nadšení
ves národ v křídel jejích objetí!