MILADA.

Byl divadelní večer sváteční, ba zdálo se, že úsměv sluneční plá místo lamp; tak vřelá nálada sem vála, jak by přírody vál oddech.

Hry básník ve dvou lásky svojí plodech se zhlížel s oteckou dnes pýchou blahou, neb hrána tragedie „Milada“, i zřel ji, ducha svého dceru drahou,

jak žije, v dceři druhé vtělena, v té dceři srdce jeho, kterou tvárným svým darem obvěnila Uměna; zřel rekyni svým bolem velikou,

jak slovem, hybem uchvacuje žárným a jímá srdce všech svou tragikou – – nechť mnozí z historických tragedií prý vyvětralý parfum nudy čijí...

Děj „Milady“ – toť tragedie žhavá. Když v duchu moci svatopetrské – svou hrůzou mandát krále Vladislava jak hrom sjel do Jednoty bratrské

a záhubou v ní řádil nesmírnou, když ohněm, sekerou a mučírnou lid katován byl, jehož duše čistá jen milosrdím chtěla ctíti Krista,

jen pokorou a prací, blížním k blahu a vírou, která káže trpěti jak On, však vlasu nezkřivit ni vrahu. Těch bezvinných, vždy svolných k oběti

když davy hnány na katanské jatky a Milada i nad hlavou své matky smrt žhavým prstem hrozit uzřela: tu odvaha jí v srdci vyvřela

jak příkaz božský! Albrecht z Kolovrat, ten králův rádce, strůjce mandátu, jenž v pěsti své jak v dravčím pařátu všech Bratří život svíral, tento kat

se z nenadání v blízku ocitl. Tu Miladě se záměr zakmitl jít k němu za vniterným hlasem božím, nechť plamenem či proudem slz a hložím,

a prosbu vyřknout, nebes přispěním tak mocnou, aby hnula kamením – ba víc: i v ukrutníku srdcem lidským! Šla k němu s odhodláním heroickým,

však z trýzně duše vykypělá slova se darmo drala v prsa tyranova! A naději děs zoufalý když sklál, tu v Miladině duši záměr zrál

k set spoluvěrců drahých záchraně; tu zapomněla trpět oddaně dle víry své i jejich; zvedla dýku – a zabodla ji v prsa ukrutníku!

Tou ranou zamířivši na původce všech běd a trýzní, klnouc zlosynu, pak s hrůzou zvěděla, až po činu, že vlastního v něm zavraždila otce,

a zdrcena, jak jen svá vina drtí, šla na soud vyznat čin svůj ve tvář smrti. Své víře selhavší ta vrahyně, ta ortelovaná i kletá všemi

přec tragická, přec tklivá rekyně, ta padla, pokryta však trofejemi. Kdo nadál se, až kat ji ubije a na orloji stoletém jen čtvrtí

měr jeho pošine se rafije, že podruhé zas odsouzena k smrti ne pouze sama bude, ale spolu i s otcem! Tragedie s autorem

a tvůrce odsouzen i s výtvorem! Dán signál: Oběma jim hlavy dolů! Duch, který neumírá, ortelován, ne aby sekerou či plamenem

byl utracen, však aby kamenován byl kvádrovým tím slavným kamenem, tím základním, jenž drží Uměn chrám. Ó Duchu! Naše viny odpusť nám...