Meč nosí Slavie; meč bohové jí dali u věno, když v dávna šeru ji na svět vyslali, svou krásnou dceru; když v srdce děví lesy růžové
jí Vesna vsadila, a lepé vnady ji obestřely, darem z rukou Lady, když obou políbením na rtů květech pták písně zamával jí perutěmi,
a Živa v cestu po neznámé zemi jí rozhodila zrn svých zásev zlatý, by nivy její byly přebohaty a ona plodna, šťastna v zdatných dětech!
Ó tenkrát, když co nebešťanka z ráje vstříc losu svému mláda vstoupila, a budoucnosť jak nevyzpytná báje jí z ranních červánků se šeřila,
vzpjal ještě jednou Perun náruč svoji a k prsům přivinul dceř milovanou. „Jak mohu zřít tě kráčet bezobrannou? Jdeš, dcero má, vstříc obrovskému boji,
a zbraň, jež hodna ochrániti tebe, zbraň strašlivou ti v zemskou pouť dá nebe!” Svůj nejpádnější meč vzal Svantovít a položiv jej hrotem na svůj štít
jak na kovadlinu, jej v pěstech třímal, a Perun hromoklínem v čepel hřímal co kladivem, až kov byl dosti tvrdý. Meč od ran žhavý zvedl kujíř hrdý
a s božským pošetilstvím dal jej dceři. „Tvůj, Slavie, to meč, v nějž peklo zkázy a spoustu smrti vbil jsem svými rázy! Zbraň žádná jak ta tvoje neudeří,
byť běsů nenávisť a msta ji kuly! Zle srdci, v něž se jako v pochvu vtulí, ó běda rodu, v nějž se ostřím vseče a hrotem vbodne rána tvého meče!
Nos meč ten, Slavie! Jím prokláš směle hruď svého nejkrutšího nepřítele.” Meč nosí Slavie, meč děsně krutý, v zmar vrahům v ohni Perunovu skutý,
však žel, – ó žel: že na tom světě celém jest vrahem, nejlítějším nepřítelem jen Slavie vždy Slavii, tož nosí ten meč, jejž krev a slzy její rosí,
meč svrchované zkáze posvěcený, ne v pochvě – v srdci vlastním zaražený. Meč samobijstvu, bratrovraždě kletý, – jak rána jím jest hluboká i želná!
Ó Slavie, že nemřeš ran těch zněty, toť božským svědectvím, že’s nesmrtelna! Meč na tvou spásu žhavený tvým otcem! Ó Slavie, ten meč svůj obrať bodcem
tam, kam jej určil bůh, – a spasíš světy!
Cookies on Poetry Cove