Hezká, svěží zpěvohra to, jejíž hravost baví svět; umělecky přísně vzato předchůdkyně operet:
„Marta, hudba od Flotowa“, u moderny v prokletí, dává-li se, vábí znova po tři čtvrti století.
Posmívá se melodicky učenému mudráctví; děj též vnadí, jako vždycky, v čem je žert a čtveráctví.
Slečny dvě – ó dobrodružky! – na trh přišly, z nudy as, kde se nabízely služky, právě když byl k nájmu čas.
Slečny, v selky přestrojeny, jistě bez újmy svých vnad, dovádivě rozjařeny, vmísily se v služek řad.
Nájemcům tak sličné zjevy líbily se v přehlídce, když se, jak ty veské děvy, předbíhaly v nabídce:
„Umím práti, peří dráti, mésti, mýti, plésti, šíti, vařit, hospodařit, drůbež pěstovat,
vše pracovat!“ Službu našly obě krásky pro svá kouzla veškera, u cíle pak dvojí lásky
šťastně končí opera. – Přešly roky, čas a sudba střídaly svá divadla; až mi ve snu stará hudba
líbivě zas napadla. Na Glucka ni na Mozarta sen můj nevzpomněl si dnes; zavála veň smavá Marta
nápěvů svých jarou směs. Zástup služek a dvě děvy – slečny? služky? kdož to ví? – nabízely svými zpěvy
um svůj k službám hotový. K melodii staré zněla o slovíčko jiná řeč; břitce ji ta tlupa pěla,
jako by se hnala v seč. „Nechci práti ani dráti, nechci mýti, mésti, šíti, vařit, hospodařit,
chci radš tancovat než pracovat!“ Aj, v tom revolučním „Nechci!“ zní mi velkopanský tón:
„Pokořte se, lidé křehcí, vůli modních amazon!“ Jsou to slečny? Jsou to služky? Který ďas je rozezná?
Stejné střihy, krajky, stužky, stejná píseň vítězná! Myslím si: Ne dvě jsou slečny, všecky však! Dle zřejmých stop
pošlechtil duch poválečný povalečnou šlechtu dob.
Cookies on Poetry Cove