LOUPEŽNÍCI.

Šups – knihu pod polštář! Ó sladkost pýchy, tak propašovat četbu lákavou! Ač nepřičítáno mi mezi hříchy mít vlastní vkus; již nebyla jsem děcko

a z knihovny jsem brát si mohla všecko, když autor nebyl čirým nemravou. Však jednu – ne snad přísně zakázanou – jsme měli ve knihovně přihrádku

až nejvýš zastrčenou, v koutku stranou; i střehla jakás výstraha jí němá, z té mladý nerozum že čísti nemá... To říci zvědavému děvčátku

jest jako líčit na myš sladké fíky. Nuž, do přihrádky jeden bystrý hmat – a mám je, Schillerovy Loupežníky, z nichž prý se vlasy ježí divou hrůzou

a scény lotrovskou se hemží luzou, jak zvěstoval mi doslech odevšad. To drama zvědavost mou táhlo k sobě, neb stará anekdota pravila,

kýs Němec že se vzchopil k obžalobě a nevlastencem Schillera že přezděl, řka, celá tvorba jeho že je bez děl, jež jeho němectví by ztvrdila.

„On Dona Carlosa psal pro Španěla a pro Vlacha Nevěstu z Messiny i Fiesca též; pro Švýcary Tella; Stuartkou zavděčil se Angličanu

a Francouzům dal Orléanskou Pannu – ba i těm Čechům své tři Valdštýny! Co tvořil, věnoval jen cizozemcům; i Dimitrij byl pro slovanskou Rus!

Co ale napsal památného Němcům? Zdaž Germánstva tu najdem obraz věrný? Snad Úklady a lásku – malicherný ten byrokratský, filistrovský kus?“ –

Ty výtky vzbudily mu protivníky, i zvolal druhý Němec v odvetu: „Nám Němcům napsal Schiller Loupežníky; tím důkaz dán, žeť básník náš to pravý!“

A všichni, překonáni, kloní hlavy a odvolávají zlou klevetu. Tož plna očekávání jsem četla tu knihu, nikdy za denního světla,

však za nocí, buď kryjíc v koutě svíčku, neb ještě tajemněji při měsíčku, tak slídíc chtivě ve vzrušených dějích, jak líčí Němce velký básník jejich.

Nuž, v dějství druhém oni jako běsi dle vůle svého náčelníka vpadli co loupežnická rota v české lesy, kol vraždili a pálili a kradli,

kdež vůdce s heslem: očišťovat svět a křivdy mstít – se krví brodil vpřed. Nuž, lotr Spiegelberg tam soudruhovi ten výklad činí výmluvnými slovy:

„Mluv: nežijem-li po lumpácku švarně? Zde zdrávi zůstanem a v plné síle; tvůj corpus bubří tu co den, co chvíle jak prelátův; zde neživíš ho marně.

A co jak magnet nás tu drží, brachu, toť soudnost praktická, ne kouzla rej; však arci, vtipu nenajíš se z hrachu! Víš, čeho třeba jest? – Jen hlavu měj!!

Věz, počestného muže urobíš tak lecjaks třeba z prutu na vrbě, však na řádného lotra, ať to víš, je třeba koření mít v kotrbě.

A patří k tomu nejen osobní dar filipa, dar míti za ušima, však zvláštní geniálnost národní a takřka jakés darebácké klima.

Já nechci nikomu brát jeho práva; i jinde kvete takých mužů sláva; však Německo-li kráčet sobě zvykne tou cestou, na níž se již ocitlo

a nejskvělejší čáky poskytlo, i z Německa cos dobrého pak vznikne. Ta slova, lapena mou pamětí, v ní mlčky spala přes půl století.

Pak noci jedné při měsíčku záři (ač neměla jsem knihy pod polštáři) sen zanesl mě k Loupežníkům zpět. To hrozný sen byl za světové války.

Ne v českých lesích, ale v šeru dálky – neb lupičům dost velký není svět – kdes v Belgii a na francouzských rolích sběř ztělesněných pekel řádila,

mor chrlila a města pálila a z rájů narobila pouští holých, chtíc jménem Božím v krve potopě svůj lovit zisk a vládnout Evropě.

Tu vynořili se v mé hlavě snící zas dávní Schillerovi Loupežníci – a dím si: O století dřív neb o rok ať žil, či nežil – Spiegelberg byl prorok.