Šli čelit smrti, mladých životů
ni mžikem neleželi,
ni slzí, které třpytem klenotů
se v očích lásky chvěly.
Šli na smrt jako v lokty milenek,
tak oddaně a švárně,
a s nimi od děvušek, od ženek
v dál táhly vzdechy – – Marně!
Šli hrůzám, vřavě pekla v ústrety
jak v radovánky, k tanci,
a zpívali si k hrozbám odvety,
ti zrádcovaní psanci...
A soudci mstní když tak je ztýrali,
jak ďáblové jen mučí,
v zem cizí, bojem zdranou padali
jak matce do náručí.
Když pro každého z padlých jeho máť
se zalyká v slz moři,
jak teskní pro ně, pro svou drahou mláď,
všech matka v teskném hoři!
Tak velkou bolest, srdci nejbližší,
žal pro nejlepší syny,
jen stejně velká těcha utiší:
dík věčný pro hrdiny.
Ctná pamět heroům těm spanilým,
již v oběť sebe dali!
A láska buď jich druhům zmužilým,
již zdrávi zavítali,
by dílo dokonali.