Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí, ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší! Jsou mladý div, ti junáci a smělci, duch vtělený jsou z lepší krve naší,
jež jim svou boží pravdou v tepnách bije, když v boji osudném se za nás lije. Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší a z činů předků v bouřích slávy staré,
to rázy mlunnými jim v srdcích buší a životem z nich jiskří v síle jaré, ba nový věk nám z jejich lásky roste, z jich pevné vůle, posvátné a prosté.
A jsou jich legie! Jsou nesečtěni jak vlny v moři, hromům vstříc když plesá. Hle, v plochém, vetchém našem pokolení, jež tužbou vzlétá, před činem zas klesá:
čím chrabrý voj ten vzplál, jenž v ohni prudkém kul českou myšlenku, až byla skutkem? Kde byli jste, vy hrdinové tiší, že o vás dříve nebylo ni slechu?
Vy, o nichž nyní zeměkoule slyší a jejichž jméno značí slávu Čechů? Vy, v množstvu skryti nehlučně a skromně, jste žili v nás, jak žije duše v stromě.
A blaze nám, že takým zdravým dřenem Bůh obdařil náš peň, v nějž hromy bily! Přec míza skvostná prýští českým kmenem, když jste se vy nám z něho narodili;
přec otců ctných snad potomci jsme dobří, když bratry jste nám vy, vy v ctnostech obři. Ó, zůstaň duch váš po staletí příští tím dřenem, duší rodného nám kmene,
ať bují zdráv a bouř ho neroztříští, ať v list i květ i plod a v sílu žene; a pamět na vás v něm ať nevymizí, však tvoří, povždy rodí Čechy ryzí.
Cookies on Poetry Cove