S nebe zavíváš a líbáš rosu,
světíš květný pel,
objímáš i blesků tajnou osu,
žehnáš práci včel;
sleduješ i símě, ježto nese
vánek v cizou zem;
těšíš lunu, jenž se v mraku třese
teskným plápolem;
svítíš lašťovičkám putujícím
do domácích hor,
hoříš tonouc v moři zápasícím
jako meteor,
záříš vlídně jako odpuštění
vedle bludice,
duhu pneš, kde po srázu se pění
mladá bystřice;
s každým obláčkem a vánkem plyneš
neunavená:
ó kdy u mne vejdeš, odpočineš,
lásko blažená?
Žij a bluď a po daleké pouti
schyl se ke mně níž –
v srdci mém jest měkko spočinouti –
věrně čeká již!