LACRIMAE CHRISTI.

Král rozhněván stojí a zachmuřen, týl o stěnu opírá v arkýři; žár tepen v něm pohnut a rozzuřen tím zápasem s kletými kacíři,

jichž odpor jej štve a dráždí; král tiskne svůj žaltář páždí. Mnich černý zpod kápě dvou jisker jas jak lovecký jestřáb veň bodá,

on zkoumá i ve hnutí králových řas, zda lítost snad v srdci mu hlodá? Král cítí ty vtíravé hledy i křikne, jak mrtvola bledý:

„Hej, víno! jsem umdlen, ať dodá mi sil; s mým pohárem zlatým hned, pachole, běž, chci víno jak plamen, ba Etnu bych pil; chci vzácné! Jdi do sklepů pod Bílou věž;

ať mok je to mocný a čistý, mok sopečný, Lacrimae Christi.“ A pachole spěchá. Teď vrací se již s tím krvavým ze sklepa mokem,

zří krále a podává zlatou mu číš s tak ztrhaným, zarudlým okem, že král i mnich tajně žasnou. „Co jest ti? Mluv pravdu jasnou!“

A bouřlivě vlní se hochova hruď, jak chtěla by ve dví se rozpuknout. „Můj králi, zda víno jest dobré, jen suď, však promiň, že haní je slabý můj soud.

Ó nepij! snad mok ten je špaten!“ „A proč?“ vece král, divně zmaten. „Ó proč!“ volá pachole s pohnutím. „Když běžel jsem pod Bílou věží

těch sklepení příšerným klenutím, jež pod zemí v temnotách leží, tu zazněly v mokvavé stěny tak podivné, strašlivé steny.

A vína než dáno mi ze sudu Tvé milosti k lahodě v zlatou tu číš, já zřel jsem – a nikdy již nezbudu té paměti – uzřel jsem sklepa blíž

sklep druhý tam pod Bílou věží, – dva vězni tam na mukách leží.“ „Tam penězokaza teď na mučidlech kat žeřavým železem žíhá,

že minci Tvou zlehčil a mrzce dal v běh, teď pokuta zlosyna stíhá. Kol druhého vězně též katan se v plamenech kmitá jak Satan.

Jan Augusta, kacíř, jenž nemíchá ni zlata, ni stříbra, však učení, jež v církvi jest mincí: ten neztichá ni v katanském ohni a mučení;

ten věrokaz Boha chválí. Jen tyto dva kat tam pálí. Však nevím, zda sluhům Tvým na postrach byl někdy též vínokaz v trýzni,

a podávám proto jen bázliv a plach to víno Tvé královské žízni; kdo ví, zda mi nalit mok čistý, mok bez vady, Lacrimae Christi?“

Král pochmurně zpytuje hochovu líc, zda zjevuje prostnost neb chytrou lest; mnich napíná jestřábí zrak ještě víc, zda králi snad mučených líto jest;

pak protkne zas hocha svým hledem: „Dej pozor! i slovo jest jedem! A s otravným slovem-li podáváš číš, chceš prvním být kazičem vína,

a s kacířem zavřen v tu sklepovou skrýš snad poznat, jak mučidlo spíná? Dej pozor! Ač chrání tě mládí, tvá smělost tě daleko svádí.

Můj králi, rač píti! Nechť ohnivý křest plál jiskrami z mučidel na pohár, jeť nebesům k libosti kacířů trest, v tom víně on posvětil sílu i žár!

Buď věřícím! Mok ten jest čistý, mok očistný! Lacrimae Christi!“ Mnich požehnal číši. Král pije. Zda ví, ký jed přece pije v tom víně?

Neb zkanula v lesk jeho granátový s řas hochových za dveřmi síně rmuť hořká – ne božsky čistá – slz kacířských v slzy Krista.